V létě se stmívá pomalu,
jak kdyby den nechtěl odejít,
jak kdyby slunce na obzoru
ještě někomu chtělo svítit.

Na lavičkách voní lipový prach,
řeka si šeptá pod mosty,
a v každém okně, v každém nádechu,
čeká kousek něčí blízkosti.

Možná se ještě neznáme,
jen chodíme stejným soumrakem,
ty s přáním schovaným pod víčky,
já s tichem složeným do dlaně.

A přece v nás cosi odpovídá
na tutéž píseň z dálky hvězd:
že láska není vždycky setkání,
někdy je cestou, která chce nás vést.

Pod letní nocí, něžnou, modrou,
se lidé míjejí jak sny,
a každý nese v sobě touhu
být jednou nalezen a být něčí.

Snad jednou zastaví se kroky,
snad řekne vítr: právě teď,
a dvě samoty, dávno blízké,
poznají v sobě jeden svět.

A kdyby ne co naplat, léto
má zvláštní smysl pro klam a děj;
já chtěl psát o věčné lásce,
a zas mi z toho vyšel sprej.

Tak odpustím si velká gesta,
vždyť znám se: jsem jen básník mdlý
než najdu spřízněnou duši,
zamiluju se nejspíš do zmrzliny.