..........

Trávíme spoustu času čekáním na správný okamžik. Ale co když žádný nenastane? Co když je každý okamžik prostě... okamžikem, který máme naplnit?

Nebo jinak řečeno:

Život nečeká, až budeme připraveni. My sami se musíme rozhodnout, zda chceme žít navzdory nejistotě, navzdory pochybnostem.

.....Svět se zdá neustále točit, události přicházejí a odcházejí, většinou zůstávají vzdálené, ale přesto je lze cítit. Pro člověka, který žije sám a překročil šedesátku, se v takových dnech vzpomínky zvláště přibližují: Na zklamání, na milované osoby, které chybí, a na tiché poznání, že ztráta je součástí života. Navzdory známé únavě, která se s věkem dostavuje, zůstává hluboká láska k bytí. První sluneční paprsky, zpěv ptáků a vědomí, že každý den začíná znovu, přináší naději. Velikonoce připomínají, že nový začátek je možný i když svět venku někdy působí nejistě a vlastní cesta je poznamenána loučením. Radost ze života často pramení z malých okamžiků a možná právě v tom spočívá tichá útěcha.

Psycholog Carl Gustav Jung jednou řekl: Nezáleží na tom, jaký život jsme žili, ale na tom, jak ho chápeme. A také: V každém člověku je něco, co čeká na probuzení. Velikonoce, čas znovuzrození, dávají možnost objevit v sobě novou sílu.
Říká také: Kdo se dívá ven, sní; kdo se dívá dovnitř, probouzí se. Právě v těchto dnech lze v tichu vlastní duše najít útěchu, porozumění a možná i novou cestu, kterou život nabízí.

proto vám všem přeji šťastné a klidné svátky.

Jaro přichází
Už slyším v dálce ptáků zpěv,
v trávě se blýská kapka dešťů.
Země se probouzí ze snů
do žil mi proudí nová krev.
Slunce si hraje s větrem v vlasech,
vůně květin láká ven.
Jaro je slib, že všechno krásné
může začít znovu jen.............

Jaro očekávám s velkou touhou a nadějí každý jeho paprsek ve mně probouzí chuť žít, tvořit a smát se. Je to čas, kdy i melancholie ztrácí svou sílu a místo ní roste víra, že všechno dobré je možné. Jsem přesvědčen, že někde je někdo, kdo sdílí stejnou radostnou zvědavost pro nové začátky. Společně můžeme najít novou energii a chuť do života, která nás oba povede kupředu..................ale na druhou stranu, možná jsem jen beznadějný snílek.

Když kvetou lípy,
vůně po okolí se rozpíná,
starý muž pod nimi sedí,
na své mládí vzpomíná.

Život už má za sebou,
teď už starosti má se sebou.
Když nadešel soumrak,
vítr odehnal poslední mrak,
na lavičce stále sedí,
na oblohu plnou hvězd hledí.

Přiběhl k němu malý klouček,
dědy milovaný vnouček.
Vítr si s jeho vlasy pohrává,
zvědavě se vyptává.

Prý, tam nahoře každý
svoji hvězdu má,
na oblohu ukazuje rukama,
prosím, která hvězda je ta má.

Děda po vlasech ho hladí,
na hvězdnatou oblohu hledí,
ta na obloze nejjasnější,
to je hvězda tvá,
ta, co vedle ní dohasíná, ta je zase má.

Na světě to tak chodí,
co se jeden život zrodí,
jiný zase dohasíná.