Jako bych žil dva životy: jeden paralelně automatický, bezmyšlenkový: práce, nákupy, zahrada, víkendy, povinnosti a jeden reálný, ten bolestnější: večerní samota, bolesti těla i duše.

Nelze si donekonečna vymýšlet příběhy, že tu, co jsem náhodně potkal na výletě, že jsme na výletě společně. Tu, co jsem potkal tam či onde, tak máme to či ono společného.

Je smutné být sám. Někdo dobrovolně, někdo řízením osudu, někdo už nevěří a bojí se. Čekání na zázrak? Jako že v 60ti omládnu a bude mi 40 a budu vědět, co a jak? V životě zatím lituji jen jedné věci. Nerad bych litoval i druhé, že jsem znovu nepoznal: nemusí to být zrovna láska jako trám, ale pocit, že člověk není sám, a nebyl tady zbytečně.

Tyhle rádoby hokusy pokusy, to je už jen další případný výplod sci-fi fantazie.