Mám osobnostní a sociální handicap, který mi brání normálně se seznamovat s ženami.

Oproti běžným mužům působím daleko méně drsným, hranatým, maskulinním dojmem. Svou drobnější, jemnou, měkkou fyziognomií i naivním laskavým chováním bez agresivity a dominance evokuji spíš dítě než "chlapa". Jsem prý nápadně hodný a slušný, ale nesmělý, neprůbojný, bez "jiskry", temperamentu a sebevědomí, celkově psychicky slabý. V kulatém, plochém, obtloustlém obličeji mám tupý výraz, čímž připomínám lidi s Downovým syndromem. Má podobnost s nimi je sice čistě náhodná, ale na okolí prý vskutku čímsi působím jako psychicky vadný. Pro druhé jsem byl vždy "blázen", outsider, nemám žádné rodinné, přátelské ani jiné sociální vazby a svůj život trávím v samotě. Pracuji jako pomocný dělník, bydlím v podnájmu, dluhy nemám.

Osamělost mi nevyhovuje - rád bych někam patřil. Hledám tedy ženu, s níž bych mohl žít. Jako partnera mě ale asi nebude chtít nikdo. Pokud o mě kdy nějaké ženy projevily zájem, pak jen jako o kořist či oběť. V některých jsem, pravda, budil i mateřské pudy, ale ne dost silné na to, aby to k něčemu vedlo. Mám dojem, že mě by si tak nejspíš mohla zavěsit za (_!_) nějaká semetrika, která chce někoho vykořisťovat či zneužít... Na to bych se hodil skvěle. Pokud by mi vůbec došlo, oč kráčí, neměl bych ani schopnost se bránit, ani vůli odejít. Asi jako ten bezdomovec propuštěný z vězení, kterého se "ujala" jistá dáma a nalákala ho na práci v cizině. Odvezla ho tam, sebrala mu pas, do kumbálu pod schody mu hodila matrac, chlap musel hákovat ve fabrice, pucovat barák, a paní shrabovala penízky...

Cynik by řekl, že ten člověk našel své místo v životě. A možná by neutekl, ani kdyby pas měl. Pořád tam přece bylo lépe než na ulici nebo ve vězení. Případné zájemkyně o sousto v podobě mé maličkosti upozorňuji, že pasů mám vícero a v kumbálech kratších než moje výška se mi špatně spí. Na druhou stranu, když zmizím, nikdo mě nebude hledat...

Nuže, madam, pokud jste, spěchám do Vaší ctěné... ehm... náruče.