Nazdar. Na Žďár... Čeho? Dnešního dne... kdy skončila poslední šichta a začíná volno, ejchuchu! Byl příjemný pocit zhroutit se po návratu domů na porcelánové míse a chvíli nemyslet vůbec na nic... Stejně jako přiložit k automatu na nádraží virtuální kartu a uslyšet pípnutí, které mi dávalo autorizaci k cestě za hranici všedních okamžiků. A i kdybych ji neměl - vlak přijel. Jarní zeleň defilovala kolem cesty - mohutní a houstne tu každým dnem. Nebe bylo příjemně modré a slunce silné a laskavé. Pár stanic a tunelů, a přišlo město. Tramvaj. Ulice. Burky a kaftany. Hospoda - ostrůvek staré civilizace... jacísi bílí lidé, kteří tu žili kdysi. Nevalné pivo, ale v rámci možností to nejlepší, co systém poskytuje. Bratru 8, 4 vol.. Ať žijí játra a další orgány.
I pátý kousek chutná. Slunce se pomalu kloní k obzoru a co nevidět začne jeho světlo zlátnout... Co s načatým večerem? Nebo s navátým večerem? Obojí... Místní jazyk rachotí jako kámen v lomu padající ze skalních stěn... O pár desítek kilometrů na jih odsud už jazyk měkce, táhle a podmanivě hladí... Zítra mám v plánu vypravit se tam - za sluncem... i když má spíš pršet. Jak rozmanitý je svět.

Mám v sobě ekvivalent řádově deseti českých desítek. Vlak k domovu si razí cestu černou tmou. Jsem opilá ostuda bez lístku... Pokud přijde průvodčí, tak mi to spočítá. )

Tak přišel... Tedy přišla. A já se prohnul... Cestovat bez lístku něco stojí. A tady zvlášť. Ale co už...