Jsem osobnostně a sociálně hendikepován, což mě činí zcela neatraktivním pro ženy. Nikdy jsem tedy neměl partnerku.

Mám "pivní" postavu, hladkou růžovobílou pleť, odulý zakulacený obličej s dětskými rysy a výrazem laskavého prosťáčka.

Jsem mírné jemné povahy, bez dravosti, agresivity či dominance. Nápadně hodný a slušný, ale psychicky slabý, nesmělý, neprůbojný... Už od pohledu působím bezbranně, jako snadná oběť - kterou se mezi lidmi také často stávám. Čelit agresi, obstát v konfliktech a prosazovat se nejsem příliš schopen. Překonávat překážky a dosahovat cílů dovedu zpravidla jen pod vnějším tlakem. Proto jsem to v životě také daleko nedotáhl: pracuji jako pomocný dělník, bydlím ve skromném podnájmu, nemám ani auto. Nic ovšem nedlužím. Okolí mě vždy s opovržením sociálně izolovalo jako "blázna", byť s žádným duševním onemocněním se neléčím. Svůj čas tedy trávím jen sám. Mezi mé zájmy patří: gauč + TV, bloumání po městě a okolí, vysedávání v laciných putykách, občas si něco uvařit nebo přečíst.

Samota mi však nevyhovuje, a proto bych se rád s někým seznámil.

Nejraději s nějakou paní, které by se hodil paradoxně právě takový povolný, duševně méněcenný jedinec: poskytnout mu u sebe podnájem, každý měsíc ho za to zkasírovat, využívat ho jako pracovní sílu v domácnosti a případně jako "hromosvod". Pochopitelně nejspíš bez intimností. Co bych z toho měl, je nabíledni: pocit životního zakotvení, zázemí a sounáležitosti. I kdyby ta žena nebyla přímo milá... Že se ke mně lidé nechovají příliš hezky, jsem ostatně zvyklý.

Alternativa: nějaká nekomplikovaná, životem omlácená dáma, která se ráda napije a uvítala by někdy v pátek nebo v sobotu pozvání do hospody, případně pár přinesených lahví, pokud by se rozhodla mě místo toho pozvat k sobě. Ožrat se spolu a zapomenout... A kdyby mě pak u sebe nechala (ve vší počestnosti) dospat do rána, bylo by to úplně ideální. Celá ČR a přilehlé oblasti vesmíru...