Přemýšlím, co sem napsat. Zda jako většina ostatních nasadit obligátní společenskou masku z běžných frází: "aktivní-pozitivní-sport-kultura-cestování-kolo-lyže-láska-respekt-smích-souznění-bla-bla...", anebo se pokusit napsat, co skutečně jsem a hledám. Volím to druhé.

Nejsem sociálně reprezentativní ani líbivý typ. Fyzicky ani povahově nemám mužné rysy, nejsem silný, sebevědomý, a už vůbec ne dominantní - spíš naopak. Navíc prý na okolí působím nejapně a podivně.
Bohatstvím vztahů či přízní žen jsem tedy nikdy neoplýval.

Svůj život jsem vždy vnímal jako osamělý, nenaplněný a v zásadě prázdný. To se ještě vystupňovalo, když mě covid připravil o část intelektu, já musel opustit svou profesi a začít se živit jako dělník. Odešel jsem i ze svého bytu, abych jej mohl z jeho výnosů dál splácet, a skončil v podnájmu. Můj pocit životní vykořeněnosti, prázdnoty a marnosti je nyní téměř dokonalý.

Logicky tedy hledám změnu.

Ženy, které u mužů hledají sílu, dominanci, oporu či ochranu, mě chtít nebudou.
Ty, jež si zakládají na svém statusu či výhodách a hledají "sobě rovné", také ne.
Žena, která je na tom podobně jako já, by mě teoreticky chtít mohla, spíš však bude hledat někoho, kdo je na tom sám lépe.

Zbývá pár variant - např.:
Ochránkyně-pečovatelka, která chce ukájet své mateřské pudy, a hledá vhodný objekt.
Sociální predátor, který chce ukojit zcela jiné potřeby, a hledá vhodnou oběť.

V praxi se jistě najde i mnohý mix oněch dvou zdánlivých protipólů. A sotva předem poznám, s kým mám tu čest - ne každý své myšlenky vytrubuje. Každopádně rád přijmu nový modus vivendi. Na svobodě nelpím: neumím jí vhodně užívat, a na komfortu také ne: neumím se z něj vhodně těšit. Krásu a podobné vlastnosti pokládám za zcela nepodstatné. Jsem nenáročný, přizpůsobivý a žít mohu vlastně kdekoli.

Anebo mi realita opět nadělí své tradiční NIC - a romantiku tak půjdu hledat na dno půllitru... na nějž tímto případnou zájemkyni srdečně zvu. Třeba najdeme aspoň společný modus BIBENDI.