Stejně jako předtím navštívený podnik U modrého mnicha, měla tato pivnice uvnitř obložení vyřezávanými dřevěnými deskami i polstrované lavice, jak bývá ostatně v této zemi dost časté. Interiér mohl pocházet z doby předválečné, otázka však je, před kterou ze světových válek... Nebyl ovšem zanedbaný, nýbrž dobře udržovaný. A hosté uvnitř nevyhlíželi jako z nejnižších vrstev, ale spíš jako běžně situování lidé, kteří se rozhodli zajít na pivo.
Pivo z místního pivovaru tam měli, i když jen v lahvi. Podal mi ho chlapec, který zjevně vypomáhal otci s živností.

Dopustil se přitom něčeho, co se jinak zřejmě v této zemi pokládá za neslýchané barbarství: dál mi k pivu jinou sklenici, než patřila k dané značce. Kdovíproč, snad z marketingových důvodů je zde zásadně zvykem pít každou značku piva z příslušného typu sklenic, speciálně pro onu značku vyrobených, jedinečně tvarovaných a označených jejím logem. To se dodržuje i v nejhorších pajzlech. Já nejen dostal sklenici náležící k jiné značce, ale láhev s pivem mi malý hospodský ani neotevřel, natož, aby mi z ní nalil. V opravdu nejsprostších putykách v této zemi vám pivo do sklenice nenalijí - to musíte sami, ale láhev aspoň otevřou. V takovémto podniku bych ale čekal, že láhev otevřou i nalijí. No dobře... Otevřel jsem pivo, a zátka s jemnou ranou a zasyčením odskočila - mok zjevně dokvášel v lahvi - což se při deseti procentech alkoholu v podstatě dalo čekat. Nasával jsem známou delikátní vůni jablek, dřeva a koření i jemně nasládlou chuť tohoto piva, a mé srdce začal naplňovat božský pokoj - ostatně právě tak se pivo jmenuje.
Byla již téměř tma, když jsem vyšel z lokálu. Přepadl mě hlad... A jelikož na druhé straně náměstí byla kebabovna, zastavil jsem se tam na jídlo... Uvědomil jsem si, jak je v naší zemi podobné občerstvení předražené. Ještě před několika lety se dalo běžně pořídit za sedmdesát či osmdesát korun, nyní stojí dvojnásobek. Zde jsou běžné ceny za jídlo podobné velikosti od sto padesáti do více než dvou set.