Někdy je zvláštní zkoušet to znovu a znovu.

Člověk si řekne, že už je připravený. Že ví, co chce. Že už se nebude pořád ohlížet zpátky a čekat na něco, co se nejspíš nevrátí.

Jenže pak přijde obyčejný večer, telefon leží vedle něj a místo radosti z nové zprávy je tam spíš ticho.

Ne že by člověk nechtěl. Jen zjišťuje, že zvykat si na někoho nového není tak jednoduché, jak se někdy říká.

Není to jen o pár zprávách, fotce, kávě nebo procházce. To by bylo jednoduché.

Horší je pustit k sobě někoho cizího. Začít znovu vysvětlovat, kdo jsi, co máš za sebou, co tě baví, co už nechceš a co bys naopak ještě rád zažil.

A někdy si člověk říká, jestli na to má vůbec chuť.

Jestli se mu chce znovu začínat od nuly. Znovu se ladit na někoho nového. Znovu zjišťovat, jestli je tam zájem, nebo jen krátké psaní na pár dní.

Samota přitom nemusí být žádné drama. Někdy je to jen obyčejný večer u stolu, cesta autem, návrat domů nebo chvíle před spaním, kdy si člověk řekne, že by bylo fajn mít vedle sebe někoho, s kým je dobře.

Ne někoho za každou cenu. Ne náplast na prázdné místo. Spíš člověka, se kterým to nebude celé působit jako další hra nebo výběrové řízení.

A možná právě proto to někdy nejde tak rychle.

Člověk už nechce ztrácet čas s tím, co nikam nevede. Nechce se tvářit, že mu stačí pár zpráv jednou za den a neurčité uvidíme. Nechce tlačit, ale nechce ani stát někde v záloze.

Možná není problém v tom, že by už nedokázal začít znovu.

Možná je jen opatrnější.
A možná je to vlastně dobře.

Protože v určitém věku už člověk nehledá jen někoho na psaní. Hledá klid, normální domluvu, trochu humoru, trochu blízkosti a hlavně pocit, že to má smysl.

A když to jednou přijde přirozeně, bez tlačení a bez her, tak možná zjistí, že začít znovu ještě pořád jde.

Jen už ne s každým...
.