Čím více žena platí své účty sama, tím méně jí muži připadají přitažliví. Ne že by se vzdala lásky. Ne že by byla příliš nezávislá. Ale protože s každým zaplaceným nájmem, každým účtem za plyn, elektřinu, každou splátkou auta, každým nákupem, každou nepředvídatelnou událostí, kterou jí život přihodí... si připomíná, že už všechno nese sama.
Připomíná si, že přežití na nikoho nečeká. Že síla nepotřebuje povolení. Že neměla luxus volby autonomie musela ji přijmout, ať už chtěla nebo ne.
Takže když do jejího života vstoupí muž, mluví o lásce, ale nepřináší skutečné partnerství, závazek, směr ani sdílení břemene... začne vypadat méně jako požehnání a více jako zátěž. Další odpovědnost. Únik energie, kterou už teď těžko zvládá.
Tady je pravda, kterou málokdo odváží říct: láska bez úsilí se stává břemenem. Náklonnost bez podpory? Prázdná slova. A muž, který chce výhody být s ní, aniž by obohatil její život? Stává se mrtvou váhou.
Žena, která všechno zvládla sama, není zatrpklá. Je unavená. Vyčerpaná z toho, že musí dělat všechno a přitom se od ní očekává, že se bude usmívat, pečovat, dávat, sloužit, podřizovat se. Unavená z poslouchání, že by měla nechat muže vést, když muži, kteří se objeví, ani nevědí, kam jdou. Unavená z toho, že je jí vyčítáno, že žádá stabilitu, stálost, ochranu a bezpečí jako by to bylo příliš.
Čím více platí sama, tím méně ji ohromí pouhé minimum. "Chybíš mi" - nezaplatí účet za elektřinu. "Co děláš"? - nepomůže s půjčkami. "Zastavím se" - nijak neuleví každodennímu tlaku, který snáší. Krásná slova bez činů, bez investice, bez skutečného záměru... padají na prázdno před ženou, která se už naučila stát sama.