Čím více platím své účty sama, tím méně mi muži připadají "přitažliví". Ne, že bych se vzdala lásky. Ne, že bych byla příliš nezávislá. Ale proto, že s každým zaplaceným nájmem, každým účtem za plyn, elektřinu, každou splátkou auta, každým nákupem, každou nepředvídatelnou událostí, kterou mi život přihodí... si připomínám, že už všechno nesu sama.
Připomínám si, že přežití na nikoho nečeká. Že síla nepotřebuje povolení. Že jsem neměla luxus volby autonomie musela jsem ji přijmout, ať už jsem chtěla nebo ne.
Takže když do mého života vstoupí muž, mluví o lásce, ale nepřináší skutečné partnerství, závazek, směr ani sdílení břemene... začne to vypadat méně jako požehnání a více jako zátěž. Další odpovědnost. Únik energie, kterou s břemenem těžko zvládám.
Tady je pravda, kterou málokdo odváží říct: láska bez úsilí se stává břemenem. Náklonnost bez podpory? Prázdná slova. A muž, který chce výhody být se mnou, aniž by mi obohatil život? Stává se zbytečným.
To, že jsem všechno zvládla sama, není zatrpklost. Je to únava. Vyčerpanost z toho, že musím dělat všechno a přitom se ode mě očekává, že se budu usmívat, pečovat, dávat, sloužit, podřizovat se. Unavená z poslouchání, že bych měla nechat vést muže, když muži, kteří se objeví, ani nevědí, kam jdou. Unavená z toho, že je mi vyčítáno, že žádám stabilitu, stálost, ochranu a bezpečí jako by to bylo příliš.
Čím více platím sama, tím méně mě ohromí pouhé minimum slov. "Chybíš mi" - nezaplatí mi účet za elektřinu. "Co děláš"? - nepomůže s leasingem. "Zastavím se" - nijak neuleví každodennímu tlaku, který snáším. Krásná slova bez činů, bez investice, bez skutečného záměru... padají na prázdno když už jsem se to naučila sama.