Někdy člověk musí ujít opravdu velký kus cesty, aby našel sám sebe. Musí hodně ztratit, aby si začal vážit toho, co mu zůstalo. Musí vyslechnout spoustu lží, než pozná, kdo mluví pravdu. Musí zakusit hodně utrpení, aby pochopil, co je skutečné štěstí. A někdy se musí i nesprávně zamilovat - aby našel tu pravou lásku, kterou nepozná v okamžiku, kdy nalezne dokonalého protějška, ale v okamžiku, kdy ho jako dokonalého začne vidět, vnímat ... a slyšet rezonance, očím neviditelné.
Mám rád jednoduché věci, které mají smysl: otevřený rozhovor, smích, klid, dotek, sdílené ticho. Uznávám to, co jiní neuznávají, a věřím v to, v co jiní ne. Nenutím se do ničeho, co není - a ani nebude - v souladu s tím, co si přeji. Neřeším minulost, protože ji stejně nezměním a nevrátím čas. Neplánuji budoucnost, protože nikdy nevím, co se může stát. A nečekám, že přijde něco, co bude to pravé - poněvadž je možné, že to pravé přichází právě teď, a v budoucnu už nic krásnějšího nepřijde. Žiji pro tento okamžik - neboť to, co prožiji teď, už nikdy prožít nemusím ...
Jak jsem psal již výše - život mě učil v různých jazycích - někdy laskavě, jindy dost natvrdo. Ale nezlomil mě. Zůstala mi ta chuť žít a věřit, že lze ještě pořád někoho potkat - s nímž si navzájem budeme mít co nabídnout. Upřímně. Beze slovních her, bez masek a bez strategie.