(Věnováno mé osudové lásce a všem těm, kteří s námi už nemohou tady býti. "I my jsme byli jako vy a i vy budete jako my" - tak to v životě chodí, a přesto v srdci nám zůstává nespočet vzpomínek poletujících vesmírem jako jiskry lásky, které smrt nám nikdy vzít nemůže.)

Touláme se spolu světem již pěknou řádku let a řekli si spoustu těch krásných i ošklivých vět. Čas se neúprosně městem řítí a světlo svíček dnes znovu upomíná, že pravá láska nikdy neumírá. Oba to známe již delší čas - pustý být, dávno už není o čem snít - a my znovu v sobě hledáme sílu, zůstat či odejít. Uprostřed noci zírám v beznaději tmou, jak se mraky po nebi honí a nemohu spát, protože víš, jak to bolí - to ticho přehlušující tlukot srdce tvýho. Chtěl bych ti mlčky toho ještě tolik říct - znáš ten pocit. Jsem tady a ty tam vedle, a přitom tak daleko. Už mě dlouho nechceš znát, ani slyšet, prostě nic. Jenže já mám tě pořád ještě rád. Už nevím, kdo jsi a kdo já vlastně jsem, jen vím, že tahle naše láska, slzy a milování nám musí přežít i svítání.
Já přece nechci tolik moc - vždyť víš. Životem spolu ten náš příběh jít, tvoji ruku v dlani, trochu lásky, tvé něžné pohlazení a chtít mě tak, jak chtělas mě dřív. Ještě dokud mám tu víru, ještě dokud mám tu sílu, s tím vším v sobě bojovat, otočme stránku a na novém listu pojďme ten náš příběh teď znovu (do)psát. Nezůstávejme v zajetí nepěkných slov, co už nám nejdou zpátky vzít a v dálce i v nás samotných hledejme jen to hezké tam ukryté. Dávám ti tu svůj slib - že budu ti věřit i lhát, v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku, hluboce milovat, nenávidět a ctít, dokud nás ta smrt nerozdělí.

(Když člověk miluje naplno, odchod druhého rozum nevymaže. Tělo se odpojí, rozum rozebere, ale srdce hraje dál. Není to slabost - je to dozvuk, jako když hudba ještě dlouho po posledním tónu zní v hlavě.)