Najít upřímného chlapa, co si s vámi nehraje jako kočka s myší, je asi absolutně nemožné !? Když už si myslíte, že se někdo takový ve Vašem životě objevil, tak dostanete takovou ránu, že se rychle vrátíte rovnýma nohama na zem a říkáte si, proč si zbytečně ubližuje, když už jsem si řekla ... už nikdy !! Proč?? Protože jsem ve svém věku kráva naivní a pitomá a pořád si myslím, že se mi to už nemůže nikdy stát a stejně stane. Hezkou dobrou noc všem slušným a charakterním mužům a tomu zbytku ... dávám palec dolů.

Navrtával větvičky, aby byl stromeček košatý, ale křivý kmen fakt narovnat nešel a tak se musel stromeček přivázat a uchytit za skobičku, aby nepadal. Ale ozdoby, kolekce a svíčky nám ho v našich očích udělaly tím nejkrásnějším v domě. Konečně nastala doba, kdy jsme dostali pokyn se jít vykoupat a svátečně se obléknout. Táta dal mámě pusu, aby se udobřili a my byly šťastné jako blechy, že je zase vše v pořádku. Když už byly řízky upečené, zasedli jsme ke stolu a nikdo nesměl od něho odejít, dokud nebylo po večeři. Ty nervy když si táta přidával rybu a měla jsem pocit, že v ní je milión kostiček. Byly jsme nervózní a jako na trní, protože jsme už čekaly na zvoneček, který oznamoval, že už u nás byl Ježíšek. Ještě se rozkrajovala jablíčka, abychom věděli, zda nás čeká příští rok štěstí? Potom jsme musely s Danou ještě umýt nádobí a uklidit a víte co je zajímavé, že ten Ježíšek přiletěl vždycky když jsme byly v kuchyni a pokaždé jsme ho propásly. Ta úleva když jsme ten zvuk slyšely a táta otevřel dveře do ložnice a tam na stromečku svítily svíčky, prskavky prskaly a pod stromečkem byly dárky. Každý z nás musel zazpívat kousek nějaké koledy a potom táta začal rozdávat dárky. Nebylo jich moc, ale vždy tam byl nějaký, který jsme si s Danou moc přály. Byli jsme všichni moc dojatí a šťastní. Potom mamka uvařila čaj a šli jsme nazpátek do obýváku, kde jsme vzpomínali na všechny, co s námi už nebyli a hezky jsme si povídali. Když nastal čas jít spát, tak jsme si většinu dárků s Danou odnesly do postele a šťastné jsme usínaly.
Tak tohle byly moje Vánoce a na fotce jsme s Danou zrovna u jednoho "montovaného " stromečku a já pyšná jiskřička ... viz ozdnáček na laclu.

Přeji Vám všem krásné Vánoce a nebuďte smutní, pokud pod stromečkem letos nenajdete to, co jste si přáli. Důležité je zdraví a štěstí a to se za žádné peníze nikde nedá koupit. Přejme si, abychom se mohli celý rok potkávat a neztratili jsme nikoho z našich blízkých, z našich přátel a známých.

Dost často vzpomínám na své dětství, kdy jsme byli ještě jedna velká rodina ... mamka, táta, sestra Danka a já. To, jak to bylo krásné dětství dokáže člověk posoudit až s odstupem času. Mezi takové vzpomínky pochopitelně patří i Vánoce, které byly v dětských očích vždycky úžasné.
Někdy po Mikuláši začala maminka péct cukroví. Vanilkové rohlíčky, linecké slepované kolečka a pracny. Na víc si z té doby nepamatuji. Vše upečené schovávala do papírového kufru, který zamkla a dala na skříň v ložnici, kde se netopilo. No moje sestra byla vždy strůjcem lumpovin a tak se naučila kufr odemykat sponkou, protože co si budeme povídat .... to zakázané nejvíc chutná. Také když to maminka zjistila, měla vařečka práci a nejvíc jsem dostala já, protože jsem byla starší a měla jsem mít rozum (o 1, 5 roku ).
Pomeranče, mandarinky a banány ... tak na ty se stály fronty a hezky jen kilo na každého v obchodě. Když jsme sehnali fíky a ananas tak to byla sláva. Jakou jsme měli radost když to vše bylo na vánočním stole doplněné vyblýskanými jablíčky a burákami.
Kapr a vánoční stromeček. Tak to byla kapitola sama o sobě. Kapr se kupoval vždy den předem a doma jsme ho dávali do vany a ten den bylo hygieně odzvoněno. Házeli jsme mu tam kousky housek a bylo nám ho líto, že druhý den ho taťka zabije. Nechápu proč ho naši kupovali, když jsme ryby neměli rádi, ale prostě tradice.
Stromeček ... ten byl často skoro důvodem k rozvodu. Táta mamku ubezpečoval, že má zamluvený taaaakhle krásný smrček, protože v té době na trhu byly vážně jen tzv. kosťata, pokud jste neměli protekci. Táta na Štědrý den vyrazil ráno po snídani a .... vracel se většinou kolem 15 hodiny s opicí za krkem a dvěma nevídanými košťaty. Máma nadávala a následně přestala s tátou mluvit, my s Danou jsme brečely, že asi Ježíšek nepřiletí ... prostě nálada pod psa. Táta se k tomu postavil jako chlap a začal z těch dvou dělat jeden.

Myslím, že ne všechno z té doby bylo špatné. Ano, byla tady jedna vládnoucí strana, ale byla povinnost pracovat ale také tím pádem právo na práci. Výplaty byly skoro v každém podniku stejné a nebyla tudíž taková fluktuace a proto pracovali v podnicích celé rodinné generace. Ale těžko tohle vše říkat dnešním mladým lidem. Mají už jiný styl života a ten náš jim přijde někdy dost k smíchu. Organizované akce a podnikové dovolené?? Já jsem se na to vždy těšila a nepřišlo mi to vůbec jako špatná věc. Tak tohle byla jen moje vzpomínka a jsem ráda, že jsem to vše mohla prožít

Naše generace má krásné vzpomínky na dětství, které bylo bez počítačů, celodenního vysílání v televizi a víc jsme si užívali společného blbnutí a kamarádství. Málokteré dítě vydrželo zavřené doma, zaracha jsme vnímali jako největší trest. Přišli jsme ze školy, taška letěla do kouta a rychle ven než přijdou rodiče z práce a začnou nás vykořisťovat různými pracemi jako je luxování, mytí nádobí, vynášení odpadků a nedej bože, abychom se za světla museli učit . Venku byla obsazená klepadla na koberce a vedly se tam důležité řeči, hráli jsme na schovávanou, skákal se panák, guma, skákalo se přes švihadlo, hráli jsme kuličky a čáru, v zimě se polévali plácky vodou a kluci hráli hokej ... kde kdo byl v bráně Dzurila a nebo v útoku Suchý a Nedomanský a skoro každá holka Hanka Mašková. Uměli jsme si všichni spolu hrát a bylo jedno jestli kluci a holky zvlášť a nebo dohromady. Také jsme dováděli ke vzteku lidi když jsme zvonili na zvonky a zdrhli a za rohem pozorovali jak lidé nadávají a my se tomu smáli. No když nás někdo chytil a dal nám na zadek, tak jsme ani necekli hlavně, aby to neřekli rodičům, protože by doma následoval další výprask. V neděli jsme chodili pěšky na Větruši hezky oblečení, rodiče tam tancovali a děti uklidili do přilehlého altánu kde jsme dostali limonádu a tatranku nebo princesku aby byl od nás klid. V neděli po obědě se rádiu poslouchala od 13 h pohádka a v 18.30 byl Hajaja ... prostě jsme to dětství měli bezpochybně hezčí. Tak nějak jsme měli všichni stejně a nebylo si co závidět. Půjčovali jsme si mezi sebou věci, které si třeba některá rodina nemohla dovolit a byli jsme k sobě proste víc kamarádští a lidštější.