Jako vždy text, který je mimo, a už to pohoršuje.

Letos odešli dva, aktuálně odchází třetí. Nejsem statečný, ale chci/musím u toho být, abych si to později nevyčítal.

Kde rozhodně nemusím být, je tady. Jak to tak čtu, je mi místy smutno, až se stydím!

Svět je plný negativních, až smutných zpráv (viz moje, pardón). Děláme, že zrovna nás se to netýká.

Když nám napíše známý nebo kamarád se svým problémem, jsme pohoršeni, pobouřeni. Co si zrovna on dovoluje mi psát?! A ke všemu mě!

Kecy: budou zrovna tak v klidu spát, jako při jakékoliv předchozí negativní zprávě ze světa.
Jen si prostě dovolil se vypsat se svým problémem. Od toho jsou kamarádi.

Hledám kamarádku, které občasné svěření se nebude dělat problém. Nebudu nikomu volat, nikoho zvát na schůzku, kde budu na něj valit své sračky. Respektuji, když to bude i obráceně.

Je logické, že i já bych raději četl i psal jen samé veselé zprávy a radostné zážitky. To přece chceme všichni. Takto je v pořádku.

Ale když jsem jim napsal o své 60tce, tak to s nimi stejně nic neudělalo jako v případě negativních. Nezájem.
A také stačilo pár slov: "Blahopřeju" nebo k těm prvním: "To mě mrzí". Jestli jim nestojím za cca 20 vteřin, oni mě nestojí za celý čas jim věnovaný.

Jsem prvni měsíc v předdůchodu. Nová věc, změna. Třeba se otevírá nová cesta.