Tisíce myšlenek bloudí mou hlavou,
jak stíny mraků nad řekou dravou.
Každá mě táhne jiným směrem,
podivným, tichým pološerem.
Hledají cíl, či jen prostor k nadechnutí?

Tisíce otázek víří mi hlavou,
jak ryby v moři zmateně plavou.
Každá z nich mluví jinou řečí,
silnější slabší hned umlčí v křeči.
Kde asi v hlubinách čekají odpovědi?

Tisíce snů se mi pod víčky tísní,
zní jako ozvěny prastarých písní.
Každý si nárokuje svůj zlomek noci,
drží mě v podivné, neklidné moci.
Vejdou se všechny do jednoho spánku?

Tisíce slov se mi na rty teď derou,
o kousek místa se v úzkosti perou.
Jak divocí ptáci v té nejmenší kleci,
bijí se křídly o zbytečné věci.
Kdo z nich ty mříže konečně zlomí?