Včera jsem sledovala dokument Virtuální přítelkyně
a zůstala jsem po něm sedět v tichu.
Ani ne kvůli těm holkám na OnlyFans,
ale kvůli vám MUŽŮM.
Kvůli tomu, jak strašně moc lidí dnes zaměňuje blízkost za předplatné, vztah za službu a lásku za obsah.
A víte, co je na tom nejděsivější?
Že v tom dokumentu téměř nikdo nepůsobil šťastně.
Ani ty holky, ani jejich partneři, ani muži, kteří si ten obsah kupují.
nejsmutnější je to, že spousta holek si tam kupuje validaci své vlastní nedoceněnosti a vy, chlapi, si za peníze kupujete to samé plus rychlý dopamin, který vás stejně na dlouho neuspokojí.
Jaký paradox? Skutečná blízkost NIKDE.
Všichni tam vypadají, jako lidé zavření v nasvícené bublině, kde se pořád něco hraje, prodává a předstírá, ale skutečný život mezitím utíká pryč.
A pro mě smutná otázka není proč se ženy prodávají to víme (potvrzení validace, pozornost...) ale proč si to muži kupují?

Najde se tu muž, který mi to vysvětlí?

Proč jsme jako společnost začali považovat za normální, že intimita má měsíční tarif?

Přitom opravdová láska je strašně obyčejná.
Je to ranní káva vedle člověka, kterého máte rádi, procházka, smích v kuchyni, objetí po těžkém dni nebo obyčejné ticho na lavičce. Jenže dnešní svět prodává iluzi, že normálnost je nudná a že virtuální svět je lepší než skutečný vztah. Ovšem vztah není produkt. Láska není obsah. A člověk není předplatné. Partnerství stojí námahu, trpělivost, kompromisy a práci. Ale právě v tom vzniká něco skutečného. V tom dokumentu jsem neviděla svobodu, ale obrovský sebeklam a strašnou samotu ze všech stran. A když jsem slyšela ta čísla o statisících lidí denně na OnlyFans, běhal mi mráz po zádech.