Takže alespoň dvě věci na tomhle světě ovládám vysoce nadprůměrně - učit ostatní a psát. Můžete o tom polemizovat, můžete o tom tiše pochybovat, ale to je tak asi všechno, co s tím můžete dělat :) Jo, taky mi ještě můžete napsat, co si o tom nebo o mně myslíte, rád si to přečtu a pravděpodobně slušně odpovím. Ale vzhledem k tomu, kolik je tu na seznamce žen a kolik mužů, tak se obávám, že je nanejvýš pravděpodobné, že dříve peklo zamrzne, než se nějaká z vás postrádajících chromozom Y rozhodne mi napsat

P.S. Vážně jsem musel udělat zase druhý záznam, protože posledních padesát znaků mého skvělého textu se neuložilo? :D Tak jsem si tu na to alespoň mohl v klidu dalšími mnohem více než padesáti znaky postěžovat ;)

... přesněji řečeno americké/holywoodské; možná úplně nejpřesněji filmy v původním anglickém znění. Nejen proto, že jejich sledováním (v některých případech i mnohonásobným, takže je de facto znám už téměř nazpaměť) neustále používám svůj druhý nejoblíbenější jazyk a současně asi největší koníček - angličtinu. Je to i proto, že mám prostě rád pohádky. V nich dobro vítězí a zlo je poraženo, hrdina přes mnohé peripetie svou holku nakonec dostane a všichni žijí šťastně až do smrti. A mě to vždycky hrozně příjemně zahřeje na duši.

Asi proto, že v tom skutečném světě se to nejenže neděje, ale pravděpodobnost toho je asi stejná, jako že Hubbleův teleskop objeví ve středu každé černé díry mužíčka s baterkou hledajícího vypínač. Vím, není to moje hláška, pouze vypůjčená z Teorie Velkého třesku. Ale i v té české verzi moc pěkná - a tady sedla jako prdel na příslovečný hrnec :)

Takže když napíšu, že podobně jako moje oblíbená fiktivní postava z jednoho skvělého amerického filmu O.W. Grant - úžasně ztvárněný Gary Oldmanem - věřím na nevyhnutelnost, což znamená, že všechno, co se kdy stane, je nevyhnutelné (kdyby nebylo, tak by se to nestalo), z čehož má vyplývat, že je tedy nevyhnutelné, že i já najdu ženu, jakou si představuji, a že to mezidobí, kdy se to nedaří, je vlastně nedůležité...

... tak tím vlastně nejspíš říkám, že jsem úplný idiot, protože věřit na pohádky, Santa Clause, Dědu Mráze a podobné nesmysly v dnešním světě je asi stejně smysluplné jako domnívat se, že na seznamce na mě čeká nějaká krásná mladá slečna, která ve chvíli, kdy spatří můj profil a přečte si tenhle deník, zahoří ke mně neutuchající láskou a touhou se mi oddat celá a navždy.

Dnes mi však došlo, že to opravdu není o povrchnosti a že nějaká přihlouplá pipka nemá žádné právo mi diktovat, co já mám nebo nemám chtít. Já vím, co chci, proč to chci a jak moc to chci. A že "se veškeré ženstvo světa kolektivně rozhodlo mi tuto příležitost odepřít" (jak zaznělo v mé oblíbené Teorii Velkého třesku a já znám jen tu úžasnou anglickou verzi, k níž tahle moje česká není sice "oficiálním" překladem, ale co už) je sice smutný příběh, ale to mě ani náhodou neodradí.

Takže i nadále budu oslovovat výrazně mladší ženy pokud možno sportovního typu, které ještě chtějí v budoucnu děti. Já si totiž koneckonců mohu oslovovat, koho já uznám za vhodné. Svaté právo oslovené je pak můj zájem odmítnout (nebo můj vzkaz zcela ignorovat, což je většinový přístup a funguje stejně dobře). A i když si o tom budu myslet své, nezbude mi, než se s tím vypořádat. A pokud to ta dotyčná udělá slušně a ne formou imperativu, jak to napsala výše zmíněná nejmenovaná osoba, budu její rozhodnutí respektovat.

Krásné podzimní dny všem, prožité pokud možno bez návštěv jistého mediálně profláklého submikroskopického návštěvníka, přeje
M.

Dnes jsem měl prozření. Stalo se to poté, co mě oslovila na jiné seznamce 44letá žena s tím, že mě chce poznat a kdesi cosi, postupně z ní vypadlo, že má 22letou dceru a 16letého syna a rozvádí se. Ano, vůbec nebyla můj typ, jak jsem bohužel záhy zjistil, ale to není důvod, proč to zmiňuji. Najednou jsem si uvědomil, že to není jediný důvod, proč se mi nelíbí ona a po pravdě naprostá většina čtyřicetiletých žen a proč je seznamování s nimi pro mě bezpředmětné.

Ony nechtějí to, co já ještě chci. Po pravdě po čem moc a moc toužím. Ony už to dávno mají. Nebo měly.

Děti. Rodinný život. Smích a pláč s tím spojený. Radosti a strasti. Obrovsky silné emoce. Takové, o nichž jsem donedávna myslel, že už jich nejsem schopen. Že to není pravda, jsem naplno zjistil, když jsem 14. srpna slavil s otcem jeho 80. narozeniny. Má pokročilého Alzheimera a napoprvé ani nevěděl, kdo jsem. Nikdy mi nebyl skvělým otcem, nic moc mi do života nepředal a s matkou se rozvedl před nějakými 25 lety. Přesto když jsem se s ním v domově loučil a viděl jsem, že už prakticky ani nevnímá, brečel jsem jak malej kluk. Před týdnem mi jeho žena napsala, že někde přišel k nějaké bakteriální infekci močových cest rezistentní na všechna antibiotika, že ho převezli do Vojenské a že tam asi umírá. A já vím, že až zemře, budu brečet zas. I přesto, že na to, jak být mužem, jsem musel v podstatě přijít sám a že mi to taky trvalo. Asi i proto jsem tam kde jsem. Na seznamce...

Když mi nedávno jedna místní třiatřicetiletá "celebrita" v odpovědi na mé oslovení vmetla do virtuální tváře, že jsem moc starý na to, abych si ji mohl dovolit oslovit (a ihned mě také pro jistotu zablokovala, asi abych jí náhodou nemohl říct, co si o ní myslím :)), mísilo se ve mně maximální rozhořčení s hlubokým smutkem. Tím proto, že něco podobného neslyším poprvé a přitom opravdu hledám ženy o mnoho let mladší než já, protože ty mého věku se mi zpravidla nelíbí. Začínal jsem o svých preferencích pochybovat a říkal jsem si, jestli já opravdu nejsem jen hloupě povrchní.

Jeden by řekl, že když vysoce racionální a logicky uvažující člověk udělá v životě zásadní chybu, že se poučí. Že si dá zatracený pozor, aby ji už nikdy neopakoval. Je to přece inteligentní chlap a taková slabost k němu nesedí.

Inu, pokud hádáte, že tím dotyčným jsem já, pak se nemýlíte, a pokud tušíte, že chybička se opět vloudila, pak jste, jak říkají na západě, "two for two".

Takže - pokud by se čirou kosmickou náhodou stalo, že tyhle řádky si přečte ona jedna sympatická slečna, jež se na mne dnes 13. 1. 2020 těsně předtím, než na zastávce Kamenolom kolem půl dvanácté vystoupila z trolejbusu č. 30, tak mile usmála, a posléze, když jsem si ve své slepotě neuvědomil včas, co se stalo, a skutečně ji nechal odkráčet, mi ještě jednou s dalším úsměvem zvenčí zamávala, nechť se pěkně prosím přihlásí. Cítím se podobně jako Hugh Grant v závěru filmu Notting Hill, když přede všemi přiznal, že byl "a daft prick", a stejně jako on bych rád dostal druhou šanci.

Ale navzdory mnohokrát ověřenému faktu, že Brno je město malé, to zatím vypadá, že zázraky se nestávají. Tak třeba zase příště... :)