"poleťme do dálky, až za obzor.. pane Exupéry"

když své srdce otvírám
jen tobě
váhavě zkoušíš nahlédnout
jaké je to žít
v mém stínu
v mém světě

když své srdce otvírám
jsme všichni nazí
v té odtažené době

.

Kde Bůh mne vodí
a objímá
a předčítá z mých básní...

všechnu krásu světa
znám

přečti mi prosím z Poutníka
po nekonečné dráze hvězd

přečti mi z řeky
co se odmlčela

přečti mi z Tvé ruky
co hladila nám čela

a do kolen foukáš
se slzami stojíš při nás

každé Tvé bytí
je nás rozekvetlých
po louce jako kvítí

jako kopretin a zvonků
zvoní u srdečních úponků
zvoní
a zavíráš jen oči
je to sen

..

..

slýchám u tvých paží
jak je noc stoupavá
a jak po polibcích praží
a jak ji halí med

slýchám pak u tvých rtů
že si ztratila slova
slýchám jen příliv šumět
a mořské hvězdy se chtějí obracet

slýchám u tvých noh
jak kráčíš pobřežím
a stopy v písku
růst

slýchám u tvého břicha
tečku za řekou slov
slýchám u tvých uší
že nerady půst

slýchám pak tu touhu
tvého těla
mi odpouštět

slýchám pak u tvého srdce
bouři z mraků
a zrození duhy

slýchám pak ve tvých očích
jak se barvy skládají
a hvězdy se přou
která smí tě probouzet

*

když lidé pláčou

jen tak pro radost

střepům vzdor

když slunce
a hory kráčí
stíní mi za obzor

když hvězdy naříkají
a v bolestech rodí

když svá mračna rozdmýchají

když nůž čechrán
na hran
tvarohových
hor

když draci usínají
vespod záclon

své vejce už máš
malý princi
malá roztodivná

po těle se ti mapa rozepíná

když v noci vlny bouří
když tvé zorničky
nezamhouří

hnané srdcem
hvězd

hnané ořechovou chutí
mandlonosná lest

pod jazyk a ještě dál

když srdce křičí

a rty cvičí
jemný vzlyk..

krása?
láska?
život?

..okamžik