To na čem se mělo sedět, bylo ještě titěrnější. Směšně nizoučké stoličky či štokrlátka, na nichž by člověk sotva roztáhl ruku. Posadil jsem se tedy raději na široký parapet pod francouzským oknem, a objednal džus. Po chvíli se vedle mě objevil jakýsi postarší chlapík, popadl můj batoh, který jsem měl položen vedle sebe, tvářil se, že s ním chce odejít, a cosi brebentil. Nebyl jsem si jist, jakým jazykem: nerozuměl jsem mu ani slovo. Beze slova jsem mu tedy batoh vzal a položil ho zpět na místo. Chlapík zamumlal opět cosi nesrozumitelného a rázem zmizel, jako se předtím objevil. . Vypil jsem džus a pomalu polykal kostky ledu, které po něm zbyly. Muži u baru chtivě ohmatávali ženské, s nimiž tam trávili čas ve společnosti, předstírajíce letmé přátelské doteky nebo legraci. Hlasitá hudba, povykování a hlahol začaly nicméně s blížícím se ránem ustávat a většina lidí odešla domů. Venku na ulici jich ještě pár u stolků diskutovalo, a nevšímali si, že barman pomalu sklízí nábytek... Vydal jsem se k nádraží. V hale nebyl skoro nikdo, vyjma pár individuí: jakýsi blázen trpící samomluvou, pravděpodobně bez domova a možná pod vlivem čehosi, a kromě něj ještě pár dalších podobných nešťastníků v ošuntělém oděvu a se zašedlými obličeji, kteří na tom zřejmě nebyli o mnoho lépe. Mě k nim šlo nejspíš také počítat... Co dělám vlastně tady?, napadlo mě. Proč tu jsem? Co je tohle za život...? Jednoduché otázky, složité odpovědi. První ranní vlak přijel na perón.

Cestu jsem trávil v jakémsi polospánku, až jsem si všiml, že se rozednívá. Blížil jsem se k domovu. Krajina tu působila méně předměstsky než jinde a více venkovsky. Zelená pole a pastviny oddělovaly od sebe pásy stromů, mezi nimiž vykukovaly bílé a červené zdi a sedlové střechy statků. Přicházel nový den. V růžovém svítání ležela nad poli nízká mléčně bílá vrstva mlh, za níž právě vstávalo oranžové slunce. Vystoupil jsem z vlaku do chladného venkovského rána, a v době, kdy normální lidé svůj den začínají, já se odebral spát.