V úvodu konstatuji, že můj výrok na "tabuli" nelže. Po naší planetě běhá jistě řada šarmantních aktivních zajištěných gentlemanů, z nichž tu a tam některý právě hledá družku k radostem života. Čili ta věta je pravdivá. Jen jsem tam již nezmínil, že oním gentlemanem nejsem já. Jako když překupník starožitností napíše do inzerátu: "Sběratel koupí..." Jistě, sběratel koupí. Jen není tím, kdo inzeruje. Nechme gentlemany poletovat, a prosvištíme si pár faktů o mně.

Mám osobnostní a sociální hendikep. Na pohled jsem obyčejný, obtloustlý, nepříliš hezký "strejda", mladšího vzhledu, ale bez mužných rysů. Psychicky slabší, nesmělý, neprůbojný, mírné jemné povahy bez sociální dravosti a dominance, nápadně hodný, slušný, upřímný a laskavý. Působím prý jako podivín a trochu jako dítě. Dělám pomocného dělníka, bydlím v podnájmu. Dluhy nemám.

Ženy jsem nikdy nezajímal. Jako zdroj "mužské energie" bych je neuspokojil, jako rovnocenný "parťák" bych jim nestačil, ve společnosti bych jim dělal spíš ostudu. Pro jednu vztahovou roli se ale při svých vlastnostech hodím skvěle: podpantoflák. Nemálo mužů se jím v životě stane. Části žen tedy zjevně vyhovuje mít podpantofláka - ať již pro praktický užitek, či z mentální potřeby.

Rád poznám nějakou dámu, která také "patří do klubu", a chtěla by svého podpantofláka. Třeba i bez her na "lásku", postelových prostocviků na počátku soužití či jiných nekomfortních ceremonií okolo. Stačí mi nějaký pokojík či místo na spaní, nájemné dohodou, výpomoc s čímkoli dle potřeb paní bytné je samozřejmá. V domácích pracech jsem zběhlý, vařím dobře, ŘP mám. Jsem seriózní, poctivý, nenáročný, přizpůsobivý, loajální...

Na otázku, PROČ, je jasná odpověď: samota je také mrcha. Rád bych proto změnu - i kdyby měla být už napořád. Slovy cynika: "Je-li mým osudem býti v (_!_), chci si ji aspoň svobodně zvolit". Raději bych byl romantik než cynik - lépe však být realista a příliš neočekávat.

Takže dokud se neozve ta pravá (nebo levá), rád pozvu jakoukoli zájemkyni třeba na pivo.