Vše normální. Ráno vstanete, nasnídáte se a jdete do práce. Tam uděláte co je potřeba, občas se i zasmějete, večer si lehnete unavení do postele a pomalinku usínate. Než zavřete oči abyste záhy zjistili že je už ráno, vzpomenete si na vaší bolest. Vzpomenete si na to, že nejste jako ostatní. Že k vám lidé přistupují jinak, kvůli tomu jak vypadáte a jak se všem spíš vyhýbáte. - Brzy bude ráno a hned po probuzení, na chvilku, na pár vteřin, nebudete cítit, že jste nešťastní. Je to paradoxní, ale nemám tu chviku rád. To prozření totiž vždy zabolí. A to se vám pak vstává těžko... Ale musíte. Vzdát to nejde. Život je dar a láska prý existuje. A pokud neexistuje láska, tak naděje určitě. I když směšně malá.