Pokaždé mě pobaví názor, že muž je lovec a má tzv. přistupovat i k ženám. Často si tu právě ženy stěžují, že muži málo loví. Podíváme se tedy, co je lov jako takový...
Lov je způsob, jak získat do své moci jiného živého tvora, zpravidla takového, o jehož život se dřív lovec nezajímal a nemá žádné zásluhy na jeho životě. Loví se dvěma způsoby, aktivním (lukem, puškou, prakem, oštěpem), kde jde o to, připlížit se ke kořisti a zaútočit a pasivním, pomocí pastí a nástrah, kde lovec se aktivně na vlastním "ulovení" přímo nepodílí.
A teď zpátky k lovu mezi muži a ženami. Od mužů se čeká, že budou lovit aktivně, tedy přímý útok. Tedy muži si to myslí a jsou v tom ženami podporováni. Ale jsou muži opravdu těmi skutečnými lovci?
Ať si muži o svých lovících praktikách myslí, co chtějí, ani v nejmenším neloví, ale jsou samy jen pouhou lovenou zvěří. Tzv. osvědčené techniky jejich „lovu“ totiž vůbec nejsou zaručené. Jak je možné, že při zcela stejném přístupu je první muž odmítnut a druhý, který totéž pouze opakuje, slaví úspěch? Jednoduše, první neměl šanci už od začátku, zatím co druhý byl vybrán jako úlovek, aniž by se o něco snažil...
Co tedy muži dělají, když vlastně neloví? To samé, jako samci jiného živočišného druhu, jde jen o naparavání a vábení... samičky si pak vybírají většinou pole barevnosti peří (vzhledu) nebo velikosti hnízda (majetku)
Kdo tedy vlastně loví? No samozřejmě ženy! Ony totiž kladou pasti na toho, koho chtějí ulovit, muž na tom má minimální vliv... Žena mrkne, našpulí rty, usměje se a nástraha je položena. Muž nabyde dojmu, že nastala jeho chvíle na „lov“, ale ve skutečnosti ze sebe jen dělá šaška a baví tím ženu, protože už byl jako kořist vybrán. Naopak, když žena na muže past nenalíčí, muž při sebelepším snažení nemá šanci něčeho dosáhnout, jen dotyčnou baví, ale nezíská ji. Někdo namítne, že ani muž vždy na nástrahu nezabere. Ano, v případě, že se mu hodilo více návnad naráz... myš se také raději chytne na špek, než tvrdý chléb...
Co na závěr? Necháme muže, ať si myslí, že skutečně loví a partnery si vybírají oni a ženy, ať jim to mužské naparování lichotí...

S tímhle povzdechem se tu setkávám pořád. Přitom je to tak jednouduché, stačí si tu přečíst pár Vašich profilů s požadavky na partnera: zajištěného, sportovce (zvláštní, většina žen, co chce sportovce, žádný sport nedělá), pohledného... Zkrátka každá z Vás má pocit, že má nárok na svého prince, jenže princů je pár a Vás jsou miliony, aby muž dostal šanci, musí o sobě lhát, jinak Vás prostě nezajímá a vy ho k sobě nepustíte, aby jste zjistily, jaký vlastně je. Takového chlapa, co vydělává třeba patnáct tisíc, nechce ani samoživitelka, která doma dělí kůrku mezi čtyři děti. Je jí fuk, že chlap by se o ty své koruny rozdělil a třeba se pro ní rozkrájel, má pocit, že by se s ním zahodila a prošvihla tak možná šanci na toho pohledného a zajištěného a to přece sobě a dětem nemůže udělat. Chlap prostě musí lhát, i když nechce, aby vůbec dostal tu prvotní šanci.
Tak schrnutí, chlapy lžou, aby jste je neodepsaly hned na začátku, ten, který to nedělá, pokaždé ostrouhá, nebo-li protože nechcete ze svých snů slevit ani milimetr, nic jiného nám nezbývá.

Bezduchou krajinou,
bez cíle, pustinou
kůň jezdce vleče.
Zmačkaná zrezlá zbroj
prošla nejeden boj,
z pod ní krev teče.

Vyrazil, když byl mlád,
za čest dam bojovat,
najít svou krásku.
Za každou z žen se rval,
ty boje vyhrával,
nikdy ne lásku.

Dnes jako minule
stál proti přesile,
za zády dívku.
Ta se teď raduje
v hradním loži miluje,
snad neskončí v chlívku.

Tělo léty zjizvené,
rány neošetřené,
přichází křeče.
Sám svalům na obtíž
zabodl meč jak kříž,
umírá v kleče.

Tak jsem se tu včera od jedné z vás dozvěděl, ať se nedivím, že ženy chtějí chlapa štíhlého a bohatého a ne tlustého a chudého, protože chlap si také raději vybere ženu krásnou a hodnou než ošklivou a zlou

Až měsíc svitem ozdobí tůňku,
zabalím deku, láhev trůňku,
z plátků do květů poskládám šunku
na noční piknik pro Petrunku...