Upřímně? Tenhle inzerát jsem napsal, smazal, znovu napsal a zase smazal.

Ne proto, že bych si to rozmyslel. Spíš proto, že jsem si dlouho nedokázal připustit, že po patnácti letech se život může změnit během několika okamžiků. Patnáct let není jen číslo. Je to spousta společných vzpomínek, plánů, obyčejných dnů i těch těžkých, kdy jste si byli navzájem oporou. Člověk pořád tak nějak doufá, že některé příběhy prostě nekončí.

Nejsem žádný lovec srdcí. Upřímně kdyby existovala soutěž v nenápadnosti, měl bych slušnou šanci na medaili. Jsem spíš introvert. Mám rád klid, ale zjistil jsem, že sdílený klid je mnohem lepší než samota.

Je mi 41 let a mám desetiletého syna Vojtu. Je to ten nejlepší syn, parťák a kamarád, jakého jsem si mohl přát, a každý den mi připomíná, co je v životě opravdu důležité. Takže nehledám dobrodružství na jeden víkend ani sbírku srdíček.

Pracuju ve strojírenství, nejsem milionář ani fitness influencer. Sportovní postavu úplně nemám, ale říkám si, že i socha Davida nevznikla za jedno odpoledne.

Hledám přítelkyni, kamarádku. Pro mě ale i pro mého desetiletého syna Vojtu. Nemusíš být dokonalá. Nemusíš být superhrdinka ani náhradní máma. Stačí být člověk, který má rád klid, rodinu a obyčejné chvíle.

Mám rád dobré jídlo a ještě raději ho vařím. Rád vyrazím na výlet, projdu se přírodou nebo jen strávím obyčejný večer doma. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že právě z těch obyčejných dnů vznikají ty nejhezčí vzpomínky.

Nehledám dokonalou ženu. Dokonalost totiž z nikoho neudělá dobrého parťáka do života. A chyby? Ty máme úplně všichni. Nehledám je a ani nechci, aby někdo hledal ty moje. Mnohem víc mě zajímá, jaký člověk je, když se zavřou dveře domova.

Líbí se mi přirozenost. Úsměv bez filtru, upřímnost místo přetvářky, rodinná pohoda místo věčného dokazování, kdo má pravdu.

Věřím, že hezký vztah i ten kamarádský nestojí na dokonalosti, ale na respektu, humoru a na tom, že se dva lidé umí opřít jeden o druhého.