Ahoj.

Nejsem žádný lovec srdcí. Upřímně kdyby existovala soutěž v nenápadnosti, měl bych slušnou šanci na medaili. Jsem spíš introvert. Mám rád klid, ale zjistil jsem, že sdílený klid je mnohem lepší než samota.

Je mi 41 let, mám skvělého desetiletého syna Vojtu a poslední dlouhodobý vztah trval 15 let. Takže nehledám dobrodružství na jeden víkend ani sbírku srdíček. Hledám jednu normální ženu, se kterou bude život prostě fajn.

Pracuju ve strojírenství, nejsem milionář ani fitness influencer. Sportovní postavu úplně nemám, ale říkám si, že i socha Davida nevznikla za jedno odpoledne.

Mám rád dobré jídlo a ještě raději ho vařím. Rád vyrazím na výlet, projdu se přírodou nebo jen strávím obyčejný večer doma. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že právě z těch obyčejných dnů vznikají ty nejhezčí vzpomínky.

Nehledám dokonalou ženu. Dokonalost totiž z nikoho neudělá dobrého parťáka do života. A chyby? Ty máme úplně všichni. Nehledám je a ani nechci, aby někdo hledal ty moje. Mnohem víc mě zajímá, jaký člověk je, když se zavřou dveře domova.

Líbí se mi přirozenost. Úsměv bez filtru, upřímnost místo přetvářky, rodinná pohoda místo věčného dokazování, kdo má pravdu. Věřím, že hezký vztah nestojí na dokonalosti, ale na respektu, humoru a na tom, že se dva lidé umí opřít jeden o druhého.

Nejsem člověk, který střídá koníčky nebo lidi. Když mi na něčem záleží, vydržím u toho dlouho. A myslím, že právě věrnost, důvěra a obyčejná lidská slušnost dnes mají větší cenu než dokonalé fotky na sociálních sítích.

A kdybych měl jednou větou říct, co hledám?

Asi ženu, se kterou se budeme těšit domů. Protože domov nikdy nedělají zdi. Domov tvoří člověk, vedle kterého je ti dobře.