Denně mi desítky lidí beze jména na profil čučí,
myšlenka, že je mezi nimi princ na bílém koni, mne pak po večerech mučí.

Na víc, jak na anonymní klikání se nikdo nezmůže,
cítí se asi lépe, proč ne, když to jejich sebevědomí pomůže.

Připadám si tu jako na některých diskuzích,
kde mne údivem nad hloupostí lidí, opustí hned smích.

Tam, kdo do zadku díru má, hodnotí, radí, anonymně kárá,
přitom svůj život vede tak, že to drhne, jako v ráně škvára.

Nemaje odvahu vést vlastní životy, rochní se v příbězích cizích lidí,
svůj život neřeší, chyby vždy jen v životech druhých vidí.

Zkusme se věnovat v životě především sami sobě nebo i navzájem,
jsme tady snad kvůli seznámení... proč o to je takový nezájem?

Desítky lidí denně navštěvují můj profil, jako by to byl Seznam,
přitom jediného z nich nenapadne napsat, takže nikoho z nich neznám.

Tak přesně nevím... to už je jako ta demence,
když zapomenu, zda mám nebo nemám nějakého milence?

Zapomněla jsem už, co mi tu jeden z nich psal, že by po mně mohl chtít,
čtu li to znovu, v klidu, bojím se, jestli to u sebe budu zrovna mít?

Asi to bude zajísté pěkný kosík,
neukázal však ještě ani foto, jak veliký má nosík.

Poslal však v nabídce velkou škálu praktik, ať prý si vyberu,
nebude se doufám zlobit, když se mu na všechny vy...u.

Když nabídl mi, prasák starý, dokonce rimming, já připadala si jak jedno z trdel,
nevěděla jsem, co to je, dokud mi "strýček Gůgl" nevysvětlil, že to znamená někomu lízat prdel.

"Prosím, " psal za chvíli, "ještě chvilku, honím a nemohu vyvrcholit,
nepomůžeš mi nějak ty, mého ptáčka skolit?"

Na druhém konci u compu seděl totiž anonymní honič péra,
prý že tu se mnou byla, píše mi, super atmosféra.

Vypínám a cudně mizím, srdce mi buší, jak jsem rozrušená,
přece mu nebudu psát, že z něj mám infarkt, já, chudák cudná žena, nezkušená.

Někdy bych uvítala příjemnou společnost, na kterou bych se těšila. Pročítám li však nároky mužů, jsem ráda, že nehledám partnera. Nezapomněli, někteří, že jsou pořád ještě považováni za chlapy se vším, co je jako chlapy charakterizovalo a nebyl to jen obsah kalhot?
Za mého mládí býval na chlapy spoleh, šlo se o ně opřít, bývali oporou, jistotou, ba dokonce i živiteli!
Dnes mi jde někdy hlava kolem, jak se chovají, co napadne napsat dospělého jedince.

Na seznamce tam to frčí, především těm, co jim trčí.
Udělají profil, jeden, druhý, krk v očekávání mladé, doslova tuhý.
Plánuje, sní, představy chlípné, projde li manželka, rychle to vypne.
Nastane li však vytoužená chvíle, doma jsou najednou plni píle.
V merku mají žínku mladou, s telefonem na WC, či k PC, se tiše kradou.
Domluvil s mladou, kdy konečně zhřeší, ta se spíš na nákupy těší.
Nastane den Dé, už je to tady, kocour mlsně okukuje dívčiny vnady.
Ta hodí okem a kámošce nejbližší píše hned esemes
"Ty vole, nekecám, to je fakt starej pes!"
Zpět ji na to přijdou rady, hlavně ať neprodá lacino svoje vnady.
Kabelka, botičky, drobnosti a k tomu láhev whisky,
musí se odrovnat, chce li dědek dnes vidět její pysky.
Pět minut přežije, hlavně se ho držet jako klíště,
především přemýšlí - kasička se přece hodí i příště.
Tatík si sáhnul, přitom lehce zaržál, přece jen nezapře, že už je starý pardál.
Doma si spočítá, na kolik ho vyšlo, že si aspoň sáhnul,
manželka může být v klidu, že by, nedej Bože, zahnul.
Taťka má tajemství, naději, těšení na mladou si hýčká,
ta už se na fejsu kámoškám chlubí, jak štědrého má strýčka.
Kdyby šel na privát zaplatil a tam udělal stejnou volovinu,
tak jej celá sranda vyšla s bídou na polovinu

Napsal mi tady nedávno chlapec mladý, že by rád viděl moje vnady.
Já zírám, zmatena hochem chtivým, nehledá babičku, trochu se divím?
Sepíšu rychle svoje choutky a ticho... klesly mu asi nejen koutky.
Všichni chtějí společnou kávu a pak si popovídat vřele,
já si však říkávám, co mi asi tak poví, tak mladé "tele"?

Napíšu raději zralému muži,
ten lape po dechu, ve fitku se tuží.
Svádí boj nerovný se smrtí šokem,
asi mu to za to stojí, chce li mít mladou bokem.

Ti se mnou staří neví už o světě,
nakonce se tady budu věnovat osvětě?
Všichni naléhavě píší "žijeme jen jednou",
ve finále sedí s lahváčem před "bednou".

Dodávají odvahu sami sobě,
ještě než ulehnou za čas v hrobě.
Bojí se většinou na rande přijít
že by jim snad cestou umělý kloub vylít (l)?

Zůstavaj navždy ukrytí, u compu však pilně honí,
nehnou se z domova, z kuchyně jídlo lákavě voní.
Pudy, ty přebije lahodné jídlo,
konečně ví, kde slast má sídlo.

Nebylo to tedy skutečná touha,
jen záměna s věčným hladem pouhá.

A tak sedíme u compu a sníme,
že nikdo nebude dost dobrý, velmi dobře víme.
Vybijem tady aspon svoji zlobu a smutek,
všichni krom nás ví, že už nám skutek utek(l))