První máj, za mého mládí, býval lásky čas
a nejen hrdliččin, zval ku lásce hlas..

Tehdy ještě chlapi měli totiž k ženám úplně jiné, slušné chování,
dnes to je asi největší potíž, že neumí se chovat a to je, podle mne, dohání.

Čas oponou trhnul, vše je jinak a dnes tu zatím sama sedím,
vzpomínky se mi hlavou honí, úsměv na rtu, do dáli zasněně hledím.

Ne, že by bylo dnes málo mužů, kteří by zájem měli,
jen se už většinou, jako dospělí chlapi, chovat zapomněli.

Zbývají mi však vzpomínky krásné,
nad kterými leckterý dnešní mladý žasne.

Nechápe, jak jsme mohli bez telefonů existovat,
když dnes mu musí "strýček gůgl", u všeho asistovat.

Já tehdy žila krásný sen, jen jsem si všeho asi dost nevážila,
ale na co bych dnes vzpomínala, kdybych toho tolik nezažila?

Mládí mělo a má dodnes neuvěřitelně silný náboj,
následky často řešil až nevěstě nasazený závoj.

Žilo se tak nějak snáze s láskou a respektem,
dnes se lze setkávat spíš s velkým despektem.

Jakmile čas ukrojí člověku větší část života,
namísto respektu, dřív nebo později, přichází samota.

Ne všichni s ní umí dlouhodobě žít a zacházet,
touhu po lásce neumlčí, chodím se raději často procházet.

Inzerovat někde, rovná se spíš zátěži, jako v náročné práci,
protože na nově přihlášenou ženu, naskáčou jen mladí a úchyláci.

Nabídek na radovánky a nic jiného, mají tu ženy víc než dosti,
díky, nemusím mít vše, "du blejt, velebnosti".

Jde li však o to, s čímkoliv pomoci,
raději budou hodinu líčit všechny svoje nemoci.

Na práci pokaždé chromí jsou, až ženy civí,
že domů s tvrdým jdou, hrozně se diví.

Přesto věřím, říká se přece, že naděje naposledy umírá,
raději sama, jak mít doma energii vysávajícího upíra.

Seznamte se, když :

- buď píší ušáci, co si myslí, že se na ně zralé ženy třesou. Většinu blokuji.
- nebo chlapi, co neumí číst a nerespektují, že nechci chlapa, co mi bude do pasu. Ti používají často jednu ze dvou debilních vět - že v posteli se to srovná.
- nebo ti, co nenapíší odkud jsou a tvrdí, že hodina po dálnici nic není.. (ale nepodržím li na prvním rande, bude chtít pomalu proplatit cestovné).
- úchylové, s jejich často za hranici zákona, sahajícími praktikami.

Kdysi tu měl foto i bývalý kolega, co připravil před lety o život svoji ženu.

- neupravení dědové, ( i mladí), s obočím za roh, s nosem, i ušima plnýma chlupů, nejen.
- ženatí, či zadaní, co je doma odmítají, berou je jen jako kasičku a já bych měla zaskočit?
- sobci, co by si jen chtěli nechat udělat orál.
- líní a nešikovní! Ti mi nesmí přes práh.
- nebo zapálený jedinec, co by mne už v prvním vzkazu vychovával, poučoval o politice, nutil do věcí, které vyznává on, atd atd
- a v neposlední řadě, pánové prominou, nesestaví li souvislou větu, opakovaně, a proto posílají jen smajlíky?
- nebo vztahovační, co vše vztáhnou na sebe. Z těch se mi ježí chlupy.
- nejlepší jsou ti, co mi napíší a za dva dny znovu, protože zapomněli, že už jsme si psali.
Hlavně proto hledám spíš mladšího. Ne moc, ale aby byl ještě soudný, čistý, upravený, tj i nohy a ruce, prosím. Optimistický, aby nemektal nad vším, zuby napevno...denně čisté, nezaprané spodní prádlo i ponožky.
- Takže kdo zbývá?
- Narážím tady často na skutečnost, i u poměrně mladých ročníků, že mají problém sestavit větu, co dává smysl. Nebo nechápou smysl napsaného, někdy i udržet myšlenku.... a kdoví, zda jen myšlenku?

Ovšem vyhrávají zde tatíci, co chtějí o 20 - 30 let mladší. Čím větší pupek, tím víc nároků!

Tohle asi většinou pupkatí věční lovci mladých žen číst nechtějí:

"Když je mezi partnery generační rozdíl, tedy že on by mohl být jejím otcem, tak ta vazba je jako mezi otcem a dcerou. Dokud on je při plné síle a daří se mu, tak to většinou ty ženy ještě dávají, ale v okamžiku, kdy on začíná dědkovatět, tak si ženy začínají uvědomovat, že nemají vedle sebe de facto tátu, ale spíše dědečka. V tu chvíli si ženy kolem padesátky začnou klást otázky, jestli tyto nejlepší roky budou trávit s dědkem, " vysvětlil bez pardonu pro ŽivotvČesku.cz psycholog Jeroným Klimeš s tím, že ženy v této situaci se dělí na dvě skupiny - jedna si řekne, že se starším partnerem zůstane, druhá řekne už toho mám dost a odejde."

Musela jsem dnes vyrazit "do vsi". Venku foukal ledový vichr, ale mám raději podobné počasí, jak třicítky ve stínu.
Dorazila jsem na místo určení a čekala, až na mne dojde řada.
Jak už pomalu ztrácím iluze o mých vrstevnících, měl mne ujistit právě příchozí muž, že naděje umírá naposledy.
Vešel, už na první pohled pěstěný, vysoký muž, s nádherným držením těla, zhruba mého věku.
Když se otočil ke mně zády, při svlékání bundy, kdybych byla kůň, tak jsem asi nadšením zaržála...
Prdelku, jako "když brabenec srazí paty", jak říkávala kamarádka, krásně tvarovanou, nesahala jsem mu na ni, ale tipovala jsem, že je i krásně pevná. (Takové prdelky a svalnaté nohy mají hokejisté)
Pěstěné ruce, moderní oblečení i obutí, hladce oholen, dobře naladěn, upravené, ostříhané vlasy - zbytek. Žádných přerostlých pár chlupů, daných do gumičky.
Když mne konečně oslovil, byla jsem, bohužel, "odvolána", byla jsem na řadě.

Jak málo stačilo k tomu, abych zářila ještě teď!!

Seznámit se tady, asi už nemám žádnou šanci,
cokoliv rozkliknu, patří nějakému kanci.

Hledají jen flirt a sex, i když už dávno nemůžou,
asi připadali by si jako chlapi, kdyby mohli jezdit někam "za Růžou".

Narovnali by ramena, svá pod tíhou života ohnutá záda,
měli by koho milovat, nekritizovali by u piva, co zase provedla vláda.

Naskočil by jim motor, jedoucí na volnoběh,
každou návštěvu u milé by si užili, žádný spěch.

Do těla vrátila by se zase energie,
ze života zmizela by denní mizerie.

Jen najít tu pravou, co by se o ně bez řečí dělila,
a jejich stereotypní život postupně v ráj měnila.