Povzbuzen předchozími dvěma díly divadelní skupiny Aqualung (Soudné sestry a Stráže, stráže) jsem se domníval, že s výběrem z jejich produkce nemůžu šlápnout vedle. Přesto jsme se s 1. shodli, coby znalci Pratchettových knížek, že je tato hra proti originálu dost slabá. Čím to bylo? Že by snad něco chybělo? Ani ne, právě spíše naopak. Něco nadbývalo.
Když je dílo kvalitní a je v něm samo o sobě dostatek komických situací, pak určitě nepotřebuje přidané herecké pitvoření a přehánění gest. Nepotřebuje ani přidané reálie, jako je starobylý telefon na stole, nebo snad pokusy o vyšívání provozované vládcem města.
Možná, že tomu, kdo není obeznámený s originálem by tato hra přišla veskrze zábavnou a my jsme byli pouze "rozmazleni" svými představami, které zákonitě při čtení knížek každý z nás má. Pokud tomu tak bylo, pak v hledišti byli pouze takoví lidé. Herci se totiž potlesku ve stoje nedočkali.
Na druhou stranu velmi děkuju za svůj doprovod. Když se přirozená elegance snoubí s nenuceností, je to vždy krásný pohled. Děkuji ti 1. za velmi příjemný a kultivovaný doprovod i za přátelský, upřímný a místy i velmi hluboký rozhovor, který plynul jakoby sám od sebe.
Velmi mě mrzí, jak se my muži mnohdy chováme k ženám, ovšem příběh, který jsem si ten večer vyslechl, mě ujistil v tom, že vždy to může být ještě horší. O to více mě proto těší, že lze i v podobných krizových situací nezahořknout, ale vždy si vybrat z toho, co se stalo, to nejlepší.
I kdybych si z tohoto setkání neměl odnést nic jiného, než jen tuto myšlenku, pak tato ukázka, jak lze žít život s nadhledem, byla velmi sugestivní a pro mě i hodná následování.

Můžeme to všichni z nás zkoušet v kterékoli životní situaci, když máme pocit, že nás snad někdo zranil.
Podívám se, proč jsem do daného vztahu šel (určitě tam bylo něco, co mě přitahovalo) a za tento dar v duchu poděkuju. Z každého setkání si přece něco odnesu - opravdu si chcu odnášet hořkost, rozčarování, či dokonce nenávist? Nebo se rozhodnu, že budu cítit vděčnost a klid?
U 1. jsem viděl, jak takové rozhodnutí, takový přístup dokáže prozářit tvář ženy. Rozzáří ji víc, než diamanty.
Vypadá to, že štěstí není důsledek toho, co jsem prožil, ale jak jsem s těmito prožitky v duchu naložil.

S radostí v srdci oznamuju, že místo na představení v Žižkovském divadle už je zamluvené, a to uživatelkou, jejíž nick začíná číslem 1. Stalo se tak dnes, ve 20 hodin.

8. prosince, to je ten termín, kterým pokračuju ve svém pozývání na sdílení kulturních zážitků.
V Žižkovském divadle Járy Cimrmana se bude odehrávat příběh velitele Elánia a jeho mužů z Hlídky, na pozadí Ankh-Morporku - největšího a nejpodivuhodnějšího města celé Zeměplochy, která je nesena na zádech čtyř slonů, stojících na krunýři vesmírné želvy, velké A'Tuin. Jedná se o příběh ze série knih loni zemřelého Terryho Pratcheta, který byl dokonce za svá díla pasován královnou Alžbětou II. do rytířského stavu.
Začátek představení je v 19 hodin, představení trvá dvě a půl hodiny včetně přestávky, vstupenky jsou zajištěné na balkón. S tím, kam se uklidím po představení si nedělej starosti - Praha je plná přátel a hostelů.
Zrovna toto léto jsem spal jednu noc přímo na Žižkovském památníku, a byl to nesmrtelný zážitek, hlavně když o půl druhé v noci začal poblíž kdosi svačit a anglicky se mě ptal, zdali jsem v pořádku. Napůl jsem čekal, že mi nalije čaj a podělí se i o jídlo. Takže jak říkám, s ubytováním není problém - o to se postarám.

Co je tedy ze tvé strany třeba udělat?
Pouze napiš, nech se pozvat a pak už si jen užívej. Vždyť i duše potřebuje svou potravu.
Nevybírám si - ta z vás, která napíše první, tu pozývám. Zveřejním pouze čas zprávy, abych předešel nařčením.

Jako vždy i tentokrát u mě platí, to co vždy; takže pouze pro připomenutí mě i tobě:
Nehledím na věk, váhy ani míry. Zajímá mě tvá povaha, a to, jak vidíš svět ty.
Jsem členem společenství čistých srdcí (spolcs.cz) a proto neuznávám a neplánuju žádné jednorázové sexuální dobrodružství.
Prožijme společně danou chvíli a rozejděme se jako slušní dospělí lidé se vzpomínkou na příjemný zážitek v srdci.

Pozváním na koncert, nebo jinou akci nic nekončí. Ale ani nezačíná. Je to však víc než jen samotné představení. Je to ode mě pozvání k dalším akcím, na které kdokoli z nás narazí a bude mít chuť sdílet tento zážitek i s někým dalším. Je to pozvání k řešení okamžité nouze, když ti vypadne parťák na tůru, nebo když na tebe přijde splín a potřebuješ s někým sdílet svůj smutek. Je to pozvání ke sdílení radosti z nové práce, dalšího potomka do rodiny, nebo takové prkotiny, jako je nový chodník ve městě.
Svými akcemi tě pozývám k přátelství. Pozývám tě k oněm chvilkám osobního, telefonického či psaného setkání, které činí život snesitelným.
Je pouze na tobě, zdali některé z těchto pozvání přijmeš.

28. listopadu uplyne již šest let od násilné smrti jednoho z mých nejlepších přátel. Jindrův život vyprchal náhle na silnici v obci, kde jej ve vysoké rychlosti srazilo auto, když se vyhýbal skupině lidí, kteří šli proti němu. Jindra, který byl v té době už několik let slepý, špatně vyhodnotil situaci a svým náhlým úkrokem do vozovky tak nechtěně přispěl k ukončení svého teprve šestadvacetiletého života.
Jindru jsem znal všehovšudy jen pár měsíců - seznámili jsme se, když jsem se mu nabídl, že jej převedu přes koleje, když naši stanici přestavovali a přístupové cesty byly tak rozkopané, že i vidící se jen těžko orientovali. Hned ze startu mě dostal otázkou, zdali rád chodím po horách. Ptal se mě, protože on velmi rád chodí po horách, ale nemůže najít nikoho, kdo by s ním vyrazil a sám má trochu strach! Vyrazil mi tím dech. Neuměl jsem si v duchu představit, jak bych se coby slepý dopravil na nejbližší zastávku, ne tak, že bych pobíhal po horách. Pochopil jsem, že mám před sebou muže, od kterého se můžu velmi hodně přiučit, ohledně toho, jaký bych měl být.
Slovo tedy dalo slovo a během oněch pár měsíců jsme podnikli dva výlety po místních horách. Díky Jindrovi jsem se naučil dívat se na svět jinak i jinak myslet. Zde uvedu několik Jindrových myšlenek, které mě v mnohem změnily k lepšímu:
Ptal jsem se Jindry, zdali je slepý od narození, nebo někdy viděl. Sdělil mi, že o zrak začal postupně přicházet během druhého stupně základní školy. Ptal jsem se tedy dál, co je podle něj lepší: když neví, o co přichází, tím že nikdy neviděl, nebo to, že ví, co už nikdy neuvidí. A odpověď: Jsem vděčný za to, že jsem viděl, protože díky tomu vím, o čem lidé mluví. Když řeknou, že obloha byla jako vymetená, díky svým vzpomínkám si ji můžu představit ve své mysli v barvách. Když se mi během babího léta opře vítr do tváře, vybavím si stromy zbarvené zlatavým listím. Jsem vděčný za to, že jsem mohl vidět.
Ptal jsem se jej, jak vnímá, když lidé kolem něj používají takové výrazy jako "viděl jsem", či "mrkni se sem." Podíval se na mě, pokrčil rameny a přátelsky mi povídá: "Mluvíš s člověkem, který se každý večer DÍVÁ na zprávy." Dokonce si za tím účelem pořídil HD televizi, v době, kdy teprve začínaly a velmi trval na tom, aby neměl rozhozené barvy.
Když jsme dorazili na vrchol kopce a procházeli jsme vyhlídkou, tak jsem se tam zdržel pouze krátce a Jindra mě zastavil s dotazem, zdali nejsme na vyhlídce. Když jsem mu to zaraženě potvrdil, tak mě požádal, abychom se na chvíli zastavili, protože by se chtěl pořádně rozhlédnout.

Jindra mě naučil dvě věci:
1) Netrápit se tím, co nemůžu změnit, ale místo toho děkovat za každý moment, kdy můžu prožívat to, co je pro jiné samozřejmé.
2) Dělat si ze svého postižení legraci. Sebelítost je rakovina duše. Když se Bělobrádek ženil, řekl své nastávající, že má dvě milenky, kterých se nehodlá vzdát - KDU-ČSL a roztroušenou sklerózu.

Děkuju ti Jindro za to, že jsi žil a že jsem tě mohl poznat a učit se od tebe.

Nestává se mi moc často, že bych rezignoval na své touhy, záměry či sny - téměř půlroční odmlka v mém pořádání kulturních setkání mě však usvědčuje z toho, že nejsem až tak spolehlivý, jak bych si přál. Když jsem vás začínal pozývat na jednotlivé akce, bylo zrovna období klidu, kdy pro mě nebyl problém někam s některou z vás jednou do měsíce vyrazit. Během léta se však situace dost nepříjemně otočila.
Dvě stavební poměrně ne/náročné činnosti mě zcela pohltily. Na jednu z nich se můžeš podívat ve fotkách - je to letošní opěrná zídka, druhou nemám dostatečně fotograficky zdokumentovanou, takže ji zde nemůžu umístit - šlo o rekonstrukci střechy na chatě a zároveň včelíně. Obě tyto činnosti by se daly stihnout v celkem krátkém čase s pomocí firmy, jenže je stavební boom. Sehnat firmu na stavbu malého rozsahu měsíc před zahájením je řečeno se Saturninem, obdobně těžké, jako shánět v červenci škrabošky Mikuláše a čerta - Saturnin je nakonec sehnal v jednom z vykřičeným domů, já jsem na robotníky rezignoval a pustil jsem se do díla jen s pomocí rodiny.
Vše se zdárně podařilo, jak je i vidět z fotek, ovšem na úkor času, který jsem chtěl věnovat některé z vás a pochopitelně hlavně samotnému kulturnímu zážitku. Problém je v kombinaci směn, volných nedělí (v neděli nerobím a basta ), a dobrého počasí - během deště se dost dobře nedá betonovat, ani měnit desky na střeše. Do tohoto naplánovat cca měsíc dopředu nějaké představení... beze studu přiznávám, že tak schopný nejsem.
Mrzí mě, že jsem nestihl Coloursy v Ostravě, dávám si však závazek, že příští rok, kdy mám v plánu novou střechu na domě, se zde pozvání právě na ně určitě objeví. Může to vypadat tak, že jsem za celé léto a podzim nikde nebyl, avšak díky jedné z vás jsem nakonec stihl ještě jeden koncert a překrásný výlet po horách. Mělo dojít i na další ještě vyšší hory, ale z důvodu mého zdravotního stavu, jsem se jej však musel vzdát. Krom toho se mi podařilo uspořádat první celostátní setkání jedné ze svépomocných skupinek, které jsou po republice rozeseté, za což jsem velmi vděčný. Rovněž tak jsem mohl využít i víkendu na jiném obdobném setkání, které proběhlo v malebném kraji poblíž České Třebové.
Existují lidé, kteří ve svém životě zažili či zažívají týrání, úmrtí v rodině, šikanu ve škole či na pracovišti, prožili postabortivní syndrom (výčitky po potratu) a jiné podobné stavy. Mnohdy mají pocit, že jim jejich okolí nerozumí a jejich niterné bolesti zlehčují. Právě pro tyto lidi jsou ony svépomocné skupiny, kde mohou bez obav říct, co je trápí a nemusí mít obavy z odsouzení či nepochopení, jelikož ostatní jsou na tom podobně. Je krásné vidět, jak se z těchto původně neurotických a na slovo skoupých lidí stávají plně rozvinuté osobnosti plné pokoje a radosti. Je mi ctí, že se mezi ně můžu počítat. V těchto skupinách se velmi pečlivě dodržuje anonymita, proto pokud máš chuť se mě zeptat na některé konkrétní jména či příběhy, nemohu sloužit, rád ti však dodám odkazy na stránky.