V průběhu hry došlo nejen na vědomostní kvíz, ale dokonce i na dražbu oné prokleté kuchařky plné originálních klášterních receptů, včetně Marinovaného panenského věnečku Panny Marie podávaného s kandovaným hříchem (ňamka), či křupavých skautů (vybereme několik dobře rostlých skautů, potřeme olejem... inu proti gustu...).
Za zmínku rovněž stojí jména jednotlivých jeptišek. Například Marie Amnézie, která přišla o paměť a Marie Eutanázie, která má v klášteře na starosti lékařskou péči - od té bych se teda fakt rád nechal ošetřovat.

Peníze se sice nakonec nevybraly, ale Bůh má pro své věrné vždycky něco v záloze, takže se finance i přesto našly. A jak už to tak bývá u Božích záměrů, tak se našly tam, kde je nikdo nečekal ani nehledal.

Byť se mi ne vše úplně líbilo, tak za sebe můžu tenhle muzikál určitě doporučit.

Celý tento víkend byl poznamenaný improvizacemi a změnami plánů. Kdybych věřil na horoskopy, pak by to určitě bylo vlivem měsíce na Jupiter v pátém dómu. Protože tomu však u mě takto není, tak za to mohla směna za nemocnou kolegyni - tak mi to alespoň sama sdělila. Obdobně se mi změnil i další program - tentokrát kvůli úrazu - ale ne mému.
Náhradní doprovod se mi i přes kontaktování dalších žen zde, svých přátel, známých a příbuzných sehnat nepodařilo, takže jsem nakonec na představení vyrazil sám.
Sám jsem však v divadle rozhodně nebyl. Jako vždy se sešlo mnoho dobrých lidí všech věkových kategorií a panovala dobrá nálada s příjemným očekáváním.
Účinkující si vystačily s pěti jeptiškami, které se navíc málokdy vyskytly na jevišti všechny naráz. Celé představení bylo pojato jako benefiční akce za účelem vybrání finančních prostředků na pohřeb sester, které snědly (skutečně) k smrti dobrou polévku. Podařilo by se je pohřbít všechny, ale matka představená si zakoupila domácí kino s masážním křeslem a výběrem těch nejlepších trháků, takže na pohřby nezbylo.
Některé scénky v první části mi přišly trochu slabé a například u sóla zkouřené matky představené jsem se vyloženě nebavil, zato ostatní se bavili dobře a někteří se dokonce málem váleli po zemi, takže zde bych spíše hledal chybu v sobě.
Celé představení bylo prošpikováno chvilkami klášterního humoru, mnohé ženy na vlastní kůži poznaly ten o Mojžíšově čtyřicetiletém putování po poušti (přece se chlap nebude ptát na cestu, no ne?). Za sebe doporučuju ten o Kohnovi a Roubíčkovi ve Vatikánu.
V mezičase mezi připraveným programem došlo i na osobní výpovědi jednotlivých jeptišek o tom, jak a proč se dostaly do kláštera. Asi nejvíc jsem se nasmál u Dvou tun na laně (velmi tlustí rodiče matky představené, kteří předváděli tanec na laně nad Temží) s dovětkem "...a když jsem se topila, tak jsem slíbila, že když to přežiju, že vstoupím do kláštera - jak jsem mohla vědět, že mu to vyjde?!?"
Naopak za srdce mě chytla výpověď sestry, která vyrůstala na ulici. Do kláštera vstoupila sama a dobrovolně, protože v polepšovně zažila jeptišku, která ji poprvé v životě dala to, co nikdy nepoznala - pocit vlastní hodnoty. Z vděčnosti k ní proto vstoupila do řádu, ale asi ne do takového, který by vyhovoval jejímu stylu života. Díky tomu jsme měli možnost pozorovat jeptišku v převleku za čarodějnici (pochopitelně i s koštětem).
Nejinak se vedlo té, která ve skrytu duše toužila po baletu - na to, že by se řádová sestra neměla odhalovat na veřejnosti v tu chvíli lehce pozapomněla.

Děkuji uživatelce T., která přijala mé pozvání, a to včera 13. ledna v deset večer.

Domnívám se, že vnitřně zralý člověk se pozná mimo jiné podle toho, že si dokáže dělat legraci z vážných věcí a různých nešvarů, které jsou kolem něj, nebo kterými dokonce sám trpí.
O nás katolících si dost lidí myslí, že jsme zapšklí a nevrlí lidé, kteří tupě a nesmyslně lpí na nějakých středověkých tezích, Nebojte se, někteří z nás takoví opravdu jsou. Ale opravdu ne všichni.
Autor muzikálu Jeptišky se rozhodl udělat si z církve srandu ve stylu Sestry v akci a podle ohlasů bych řekl, že se mu to opravdu povedlo.

Představení se uskuteční v Divadle na Fidlovačce, v Praze 4. Lístky mám zakoupené na 2. února na 19 hodin.

Co je tedy z tvé strany třeba udělat?
Pouze napiš, nech se pozvat a pak už si jen užívej. Vždyť i duše potřebuje svou potravu.
Nevybírám si - ta z vás, která napíše první, tu pozývám. Zveřejním pouze čas zprávy, abych předešel nařčením.

Jako vždy i tentokrát u mě platí, to co vždy; takže pouze pro připomenutí mě i tobě:
Nehledím na věk, váhy ani míry. Zajímá mě tvá povaha, a to, jak vidíš svět ty.
Jsem členem společenství čistých srdcí (spolcs.cz) a proto neuznávám a neplánuju žádné jednorázové sexuální dobrodružství.
Prožijme společně danou chvíli a rozejděme se jako slušní dospělí lidé se vzpomínkou na příjemný zážitek v srdci.

Pozváním na koncert, nebo jinou akci nic nekončí. Ale ani nezačíná. Je to však víc než jen samotné představení. Je to ode mě pozvání k dalším akcím, na které kdokoli z nás narazí a bude mít chuť sdílet tento zážitek i s někým dalším. Je to pozvání k řešení okamžité nouze, když ti vypadne parťák na tůru, nebo když na tebe přijde splín a potřebuješ s někým sdílet svůj smutek. Je to pozvání ke sdílení radosti z nové práce, dalšího potomka do rodiny, nebo takové prkotiny, jako je nový chodník ve městě.
Svými akcemi tě pozývám k přátelství. Pozývám tě k oněm chvilkám osobního, telefonického či psaného setkání, které činí život snesitelným.
Je pouze na tobě, zdali některé z těchto pozvání přijmeš.

Pouze z různých historek se dozvídám jak strašně někteří lidé prožívají vánoční svátky. Jejich doba adventní se skládá z horečného spěchu, stresu a hádek. Mají pocit, že tentokrát musí být vše dokonalé a přitom mají pocit, že nic dokonalé není a že ostatní se nesnaží ani zdaleka tak moc, jak by mohli.
Vypadá to, že nejhorší hon lidského života je ten za zlatým teletem. Vánoční svátky opravdu nejsou oslavou plného břicha, nadité peněženky, pěnivého půllitru, ani prezentací nových a drahých dárků.
Jsou u vás vánoce skutečně svátkem klidu a míru?

Když si připomenu idylickou situaci jesliček, uvědomuju si, že se nejedná o samozřejmost. Co vše tomu předcházelo? Vidím to jako dnes:

Jedna žena, říkejme jí Majka, už snad podvacáté přemýšlí nad tím, jak se jí to mohlo stát. Vždyť si s tím svojím Pepou, co už se znají skoro čtvrt roku, vždycky dávali tak pozor. Copak nezobe prášky jak pominutá každý den a přitom se snaží nemyslet na následky, které jsou drobným písmem napsané na příbalovém letáku? A to jen proto, že Pepa furt dokola říká, že ...přes gumu to prostě není ono!
A teď tohle! Jasně jí řekl, že o děti nemá zájem. Ještě se na ně necítí. Chce si nejdřív užívat. Vždyť toho ještě tolik nepoznal.
Když mu to včera večer s těžkým srdcem pošeptala, tak začal vyřvávat a vyhrožovat. Takové ponížení! Ještě teď se jí derou slzy do očí! Buďto dítě nebo on. Je přece svobodná, tak ať se prý rozhodne. Jak může být tak sobecký!
Ale ona na potrat nepůjde. Už ne! Dvakrát šla, ale už nikdy více. Ty vědoucí pohledy sester a lhostejnost doktora... A pak na pokoji výčitky... strašný pocit prázdnoty... tam kde byl...Ne! Víckrát už nikdy. To ať mě radši opustí.
Ruce se třesou, hlava je skloněná. Už nemá sílu stírat slzy z tváří.

Pepu celý den pobolívala hlava. Včera v noci přebral. Pil na zlost. Stavil se u kámoše s flaškou v ruce a po čtvrté půlce si postěžoval, jak ho ta jeho doběhla. Fakt si myslí, že tuhle průhlednou lest neprohlídne? Přestala žrát prášky. Jestli s tím vůbec začala. Ha, nezačala. Ještě umím počítat - nejsem blbej moje milá.
Dneska mu práce nejde od ruky. Hlava se stále ozývá, motorika jde do hajzlu a myšlenky uhánějí jako zajíci - chvíli tam a pak zase zpět. Kopnu jí do prdele, ženský jsou všechny stejný. Chtěj jenom prachy, prachy a zase prachy. A když to nejde po dobrým, tak to zkusí přes haranta. Tady není co řešit.
Jen kdyby se neozýval ten protivný hlásek: Takže budeš zase sám? Sám uléhat a sám vstávat? Touhu po objetí utápět v láhvi a jemné doteky nahrazovat chvástáním před "šťastně rozvedenýma" kámošema? Ve dvaceti to jsme byli chlapáci... Jenže kde jsou ty roky, třicítka za náma... Co bude dál? To chceš pořád žít takhle?
Konečně padla, čas jít domů. Mám však ještě domov? Když budu trvat na svém? Nebo mi zbudou jen ty čtyři stěny?
Pepa odemyká, svlíká kabát, vidí ubrečenou Majku... Co bude teď?

Ne, jesličky, to není samozřejmost. Je to odvaha dvou lidí, dát tomu třetímu ten nejkrásnější dárek - život.