Psycholožka: Z žen jsou chlapi, otcům chybí autorita, děti jsou chudáci
Zdroj: http://ona.idnes.cz/jirina-prekopova-zeny-se-meni-v-chlapy-deti-jsou-chudaci-muzi-degeneruji-1o6-/spolecnost.aspx?c=A170406_151416_spolecnost_jup#utm_source=idnes&utm_medium=text&utm_campaign=kolotoc

Je to krásná ukázka toho, že chyba ve vztahu je na obou stranách. Jak je u sebe rozpoznat? A co u sebe napravit? Podrobnosti jsou v článku.

18 prosince 2016 zemřeli po pádu ruského Tupolevu do Černého moře poblíž Soči všichni členové ruského armádního sboru Alexandrovci, s výjimkou třech sólistů.

Při inauguraci amerického prezidenta Donalda Trumpa jsem měl možnost vidět a slyšet unijní sbor USA. V mých očích šlo o ztělesnění nedotaženosti v kombinaci s namyšleností.

Rusko moc nemusím. Komunismus zatracuju ve všech jeho podobách. Nicméně k Alexandrovcům chovám velký obdiv pro jejich mužnost, disciplínu a nově po pádu letadla i pro jejich nezlomnost.
Očekával jsem, že poté, co prakticky přišli o celý soubor, tak zruší veškeré turné a minimálně rok se budou dávat dohromady. Leč nestalo se tak. Zbylí tři sólisté vyhlásili již po měsíci (19. ledna) konkurz, do kterého se přihlásili tisícovky mladých mužů. Byli vybráni ti nejlepší a hned se začalo nacvičovat. 23. února měli první koncert v nové sestavě. Začátkem března vydali prohlášení, že evropské turné se uskuteční v plném rozsahu všech 120 členů.

Do programu zařadili skladbu s promítáním snímků všech zahynulých členů souboru - coby důstojné rozloučení a hlavně vyrovnání se se ztrátou svých členů. Obdivuju je za to, že v takové chvíli dokáží zpívat, ještě k tomu před hledištěm plným lidí.

Síla (opravdového) muže spočívá v tom, že zůstává věrný svým zásadám a vždy dostojí svému slovu, ať se kolem děje cokoliv. Stojí pevně, když vše se kolem hroutí; stojí rovně, když vše se ohýbá. Dává jistotu, že svět je bezpečným místem i přes to, co se v něm děje. Dává naději a víru, že když vytrvá, vše se změní k lepšímu. Vytrvale a s trpělivostí pracuje na maličkostech, aby takto změnil celek.

Chceš-li si vychutnat atmosféru mužského pěveckého sboru nejen v podání ruských lidových písní, ale i současných hitů, není nic jednoduššího.
Lístky mám zakoupené na sobotu 13. května na 15. hodinu do Ostravské Ostravar arény. Jeden čeká na tebe.

Jako vždy i tentokrát u mě platí, to co vždy; takže pouze pro připomenutí mě i tobě:
Nehledím na věk, váhy ani míry. Zajímá mě tvá povaha, a to, jak vidíš svět ty.
Jsem členem společenství čistých srdcí (spolcs.cz) a proto neuznávám a neplánuju žádné jednorázové sexuální dobrodružství.
Prožijme společně danou chvíli a rozejděme se jako slušní dospělí lidé se vzpomínkou na příjemný zážitek v srdci.

Jak se ukázalo hned na začátku představení, při výběru představení jsem něco podstatného přehlédl: totiž skutečnost, že opera je v angličtině s českými titulky. Tímto se tedy omlouvám, že jsem tuto podstatnou informaci nezveřejnil. Kdybych si ji všiml, tak bych zřejmě vybral jinou hru. I když tím bych přišel o mnohé myšlenky, které se v tomto díle objevily.

Jsem velmi rád, že jsem díky této opeře mohl nahlédnout do škály pocitů znásilněné ženy. Přesto, že se Lukrécii snažil její manžel utěšit a ujišťoval ji, že ji toto znásilnění ani v nejmenším neklade za vinu, nedokázal zmírnit její vnitřní bolest z ponížení a pocitu, že nedostála manželskému slibu věrnosti. Dílo končí tragicky - Lukrécie si vezme život před tváří svého manžela. Tato smrt dá vzniknout povstání Římanů proti nadvládě Etrusků (násilníkem byl Etruský princ).

Brit Benjamin Britten sepsal toto dílo v roce 1942, v době, kdy si Evropané kladli otázku, jak žít po vítězství nacismu se svým podílem na vině za jeho vzestup. Jaká je (duševní) cena za kolaboraci, udávání sousedů, či propagandu? Jak žít s takovou vinou? A mám vůbec právo dále žít? Či můžu vůbec něčím tuto vinu umenšit, nebo dokonce smazat?

V nadpisu jsem napsal, že příběh Lukrécie je aktuální i dnes. Myslím si, že i dnešní doba vyvolává podobné otázky. A to převážně v bližší či vzdálenější rodině. Množství rozhádaných partnerů/manželů, rodičů a jejich dětí či dokonce i sourozenců je toho nepřímým důkazem.
Lukrécie se zabila. Ale co kdyby se nezabila. Taková obrovská niterná bolest! Někdo musí být vinen! Koho by obvinila? Manžela? Protože byl pryč a nechránil ji? Nevěrné manželky jeho druhů, protože jejich nevěra vyprovokovala Sexta Tarquinia k aktu znásilnění? Všechny muže, protože to jejich chtíč působí v konečném důsledku bolest? Začala by snad nenávidět šťastné manželské páry, protože ony prožívají štěstí a bezstarostnost, ze kterých se už nemůže těšit ona?

Jak tedy odpustit sám sobě i násilníkovi?
Víš to?
Já už ano

Představení "Zneuctění Lukrécie", na které jsem zde nabízel lístek bylo zajímavé jednou skutečností, kterou jsem si dřív neuvědomoval, protože vždy jsem dostával nějaké odpovědi, či spontánní vzkazy. Takže jsem vděčný za to, že tentokrát nic.

Fakt, že na moje výzvy na tabuli, kde píšu, nač se chystám tentokrát, většinou nedostávám odpovědi, je zcela logický a pochopitelný. Každá žena chce být zvaná a žádaná a ne se "vnucovat". Respektuju to, byť mě to moc netěší. Přál jsem si totiž vyjít z "informační bubliny", tedy potkávat se se ženami, se kterými bych se jinak nepotkal, protože bychom si třeba hned nepadli do oka. A obohacovat se o jejich názory a úhly pohledu.

Nicméně protože se tak většinou neděje, tak následně oslovuju ty z vás, které jste z tohoto kraje a věkově či zájmově si jsme celkem blízcí. Většinou jsem dostával odpovědi s různými radami: co změnit, zlepšit, pochvalu, odmítnutí, či poznámku, ať se ozvu příště s něčím jiným. Jsem vděčný za tyto podněty, pobídky, rady i prosté odpovědi typu: "Děkuji, nemám zájem." Jsou to důkazy kultivovanosti a já děkuju za každý jeden z nich.
Pravým opakem je nedospělá reakce typu útok/únik. Možná to znáte. Když nedokážu reagovat dospěle, tak druhého člověka buď seřvu, anebo jednoduše odejdu, nezvedám telefony, neodpovídám a dělám mrtvého brouka. Každý z nás míváme takovéhle chvilky, pochopitelně ani já nejsem nic extra a mockrát jsem se dostal do situací, které jsem řešil obdobně, protože jsem je tehdy nebyl schopen zvládat dospěle.
Zjistil jsem však u sebe jednu věc: Tím, že se budu chovat podle strategie útok/únik, tak se má situace nezlepší. Naopak, bude se jen zhoršovat, což mě bude nutit používat tuhle špatnou metodu znovu a znovu.

Chovat se v komunikaci dospěle, tedy ve vší slušnosti odpovědět, není jednoduché a ze začátku to může být i nepříjemné a někdy se můžu i "spálit" (zažít něco nepříjemného), ale výsledný pocit stojí za to. Zvýší se vám sebevědomí a budete se víc usmívat, protože pro to budete mít důvod. Funguje to - aspoň taková je má osobní zkušenost.

I v dnešní přetechnizované době se dějí zázraky.
Již od začátku, když jsem zvažoval pořádání společných kulturních zážitků, tak jsem si kladl otázku, co budu dělat v situaci, kdy žádný doprovod neseženu. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že podobná situace nemůže nastat, takže jsem se rozhodl, že v takovém případě půjdu sám a místo jednoduše zůstane volné (elektronické vstupenky totiž vesměs není možné vrátit - což je v souladu se zákonem).
Jenže je vše jinak a zítra se můj sólo výlet konat nebude. Díky své kámošce K., která projevila nezdolnou schopnost improvizace a dokázala v šibeničním termínu vykombinovat svůj nabitý denní program tak, aby zítřejší večerní představení stihla. Dávám klobouk dolů. A uvědomuju si sílu tvrzení, že pokud něco opravdu chci, tak si za tím jdu. A pravdivost slov, že: "člověk by se měl pro něco zapálit, protože v krematoriu už bude pozdě."