Jak se ukázalo hned na začátku představení, při výběru představení jsem něco podstatného přehlédl: totiž skutečnost, že opera je v angličtině s českými titulky. Tímto se tedy omlouvám, že jsem tuto podstatnou informaci nezveřejnil. Kdybych si ji všiml, tak bych zřejmě vybral jinou hru. I když tím bych přišel o mnohé myšlenky, které se v tomto díle objevily.
Jsem velmi rád, že jsem díky této opeře mohl nahlédnout do škály pocitů znásilněné ženy. Přesto, že se Lukrécii snažil její manžel utěšit a ujišťoval ji, že ji toto znásilnění ani v nejmenším neklade za vinu, nedokázal zmírnit její vnitřní bolest z ponížení a pocitu, že nedostála manželskému slibu věrnosti. Dílo končí tragicky - Lukrécie si vezme život před tváří svého manžela. Tato smrt dá vzniknout povstání Římanů proti nadvládě Etrusků (násilníkem byl Etruský princ).
Brit Benjamin Britten sepsal toto dílo v roce 1942, v době, kdy si Evropané kladli otázku, jak žít po vítězství nacismu se svým podílem na vině za jeho vzestup. Jaká je (duševní) cena za kolaboraci, udávání sousedů, či propagandu? Jak žít s takovou vinou? A mám vůbec právo dále žít? Či můžu vůbec něčím tuto vinu umenšit, nebo dokonce smazat?
V nadpisu jsem napsal, že příběh Lukrécie je aktuální i dnes. Myslím si, že i dnešní doba vyvolává podobné otázky. A to převážně v bližší či vzdálenější rodině. Množství rozhádaných partnerů/manželů, rodičů a jejich dětí či dokonce i sourozenců je toho nepřímým důkazem.
Lukrécie se zabila. Ale co kdyby se nezabila. Taková obrovská niterná bolest! Někdo musí být vinen! Koho by obvinila? Manžela? Protože byl pryč a nechránil ji? Nevěrné manželky jeho druhů, protože jejich nevěra vyprovokovala Sexta Tarquinia k aktu znásilnění? Všechny muže, protože to jejich chtíč působí v konečném důsledku bolest? Začala by snad nenávidět šťastné manželské páry, protože ony prožívají štěstí a bezstarostnost, ze kterých se už nemůže těšit ona?
Jak tedy odpustit sám sobě i násilníkovi?
Víš to?
Já už ano