Doprovod na koncert už mám díky uživatelce B, která se velmi rychle rozhodla, a to už dnes 12. 6. v 20:55. Obdivuji tuto impulzívnost, rozhodnost a zároveň promyšlenost a děkuji za ni.

Pokud tě zaujal samotný koncert, tak lístky (i na jiné dni) stále ještě jsou. Takže klidně vyraž za kulturou i tak.

Já už jsem však zadaný.

Jaro je za námi a občasné teploty atakující třicítku nám všem připomínají, že léto už je skoro tady. Sluncem prozářené dny přinášejí dobrou náladu a chuť do života - chuť konečně něco změnit. A cosi se opravdu změnilo. Vždyť dokonce i štamgasti vyšli ze svých zakouřených putyk a vyhřívají se na slunci v zahrádkách. Ano, žijeme v době převratných společenských změn

Ani já jsem nezahálel a koncem května jsem organizoval v Třinci druhý ročník regionálního pochodu pro život a rodinu, kde se nás letos sešlo 75, takže přibližně tolik, co loni, kdy jsme začínali. Děkuju všem za účast i podporu. Akce se vydařila a určitě bude pokračovat dalšími ročníky. Stejně tak děkuju za kritiku - umožňuje nám tak organizačně zvládnout tyto věci příště lépe.
První víkend tohoto měsíce jsem trávil na pomezí Boubínského pralesa na mykologickém semináři. Pokud si myslíš, že lidé jsou povrchní a o nic se nezajímají, vřele doporučuju navštívit některou z podobných akcí. Je úžasné vidět tyto zažrané učence i několik let s láskou poučované laiky, jak se navzájem obohacují o své zkušenosti a touží po dalším poznání. Bylo nás na penzionu ani ne třicet, ale zato samí výborní lidé; a pak samotné prostředí Šumavy tě musí zákonitě pohladit po duši. Ten klid - pouze jemně pofukující větřík, který čechrá listy stromů, slunce, které se občas skryje za mraky, nevtíravé bzučení medonosného hmyzu, sem tam v dáli zabučí kráva... je to balzám na duši.

Nyní však už k tomu, co mám dále v plánu. V našem průmyslovém kraji se nachází i krásné klenoty doby dávno minulé. Například jedna z nejrozsáhlejších a nejkomplexnějších hradních zřícenin - Hukvaldy. Na přelomu června a července se zde konává festival Janáčkovy Hukvaldy. Opět mám zakoupené lístky na jeden koncertní večer. Konkrétně na zahajovací koncert 23. června v 18 hodin.
Součástí vstupenky je i volný vstup na celou zříceninu, která je obzvláště v podvečerním osvětlení velmi fotogenická.

Oficiální stránky festivalu zde: janackovyhukvaldy.cz

Co je tedy ze tvé strany třeba udělat? Pouze napiš, nech se pozvat a pak už si jen užívej
Vždyť i duše potřebuje svou potravu.

Jako vždy i tentokrát u mě platí, to co vždy; takže pouze pro připomenutí mě i tobě:
Nehledím na věk, váhy ani míry. Zajímá mě tvá povaha, a to, jak vidíš svět ty.
Jsem členem společenství čistých srdcí (spolcs.cz) a proto neuznávám a neplánuju žádné jednorázové sexuální dobrodružství.
Prožijme společně danou chvíli a rozejděme se jako slušní dospělí lidé se vzpomínkou na příjemný zážitek v srdci.

Ještě se zastavím nad jednou věcí a tou je důležitost truchlení.

Velmi si vážím Alexandrovců za skladbu, kterou se rozloučili se svými druhy, zesnulými při letecké havárii. Vystoupili se svým smutkem, se svou slabostí v srdci a tím se stali silnými. Dnešní doba nepřeje truchlení, a to je špatně. Jablunkov, město kde žiju, se tomuto trendu stále ještě vymyká, za což jsem velmi rád. U nás se dokonce ještě pořád pořádá rozloučení se zemřelým tak, že před samotným obřadem je rakev otevřená (mimo autohavárie apod.) a každý z přítomných se může osobně rozloučit - může položit ruku na jeho hruď a naposledy pohlédnout do jeho tváře. Pak je rakem uzavřena, proběhne obřad a vydáváme se pochodem za vozem na hřbitov po hlavní cestě přes celé město. Doprava je po tu dobu zastavena. Lidé v autech netroubí a nechávají nás projít.
Zažil jsem i jeden pohřeb v Praze. Naši starší příbuznou, kterou jsme už přes půl roku neviděli jsme však už naposledy vidět nemohli. Rakev byla uzavřena a nedovolili nám ji otevřít. Pokud jsme si mysleli, že se projdeme s rakví na pohřební místo a spustíme ji do hrobu, tak jsme se šeredně zmýlili. Naložili ji do auta a odjeli. Dodnes mám z toho pocit něčeho neuzavřeného či neukončeného.

Doba truchlení je velmi důležitá. Poskytuje nám čas prožít bolest ze ztráty milovaného člověka, abychom následně mohli pokračovat v životě silnější a vyrovnanější.
Bolest ze ztráty v nás zůstává, pokud si ji neprožijeme a brání nám v navazování dalších vztahů, protože máme strach, že když se zavážeme, tak se staneme zranitelnými a z vlastní dřívější zkušenosti víme, že nejsme schopni se smířit se smrtí milované osoby.
Na rozdíl od tohoto, když jsem smířený s tím, že daný člověk zemře a že mi bude smutno, tak mi to umožňuje prožívat vztah naplno a těšit se z každé minuty, právě proto že vím, že to může být poslední společná minuta. Proto se nestrachuju, co bude, ale žiju daným okamžikem.
Ne nadarmo se říká, že kdo se nebojí smrti, ten umírá jednou. Kdo se strachuje, ten umírá tisíckrát za den.

Nejvíc jsem si užíval spolupráci sboru se sólisty. Hledám slova, ale opravdu nevím, jak to popsat. Ve všech sborech, které stojí v pozadí coby doprovod, je cosi zvláštního. Nemám pocit, že jsou upozaděny, ba právě naopak.
Připomíná mi to starověké tapisérie s draky. V popředí jsou třeba tři draci vyvedení do nejmenších detailů. Ale co je to mezi nimi? Taky draci - tady má spár a tady kus křídla. Ano další draci, spousty draků. A čím pozorněji se dívám, tím více draků rozeznávám. Nakonec zjišťuju, že i ten nejmenší kousek tapisérie je vyplněný draky. Takže ne jen tři draci v popředí, ale celý mrak draků.
Stejný pocit jsem měl z tohoto koncertu. Nebyl to jen sólista vepředu, nebo jen sbor, či orchestr. Měl jsem pocit, že z obrazů a zvuků tkají tuto nádhernou tapisérii, kde se sice může na první poslech zdát, že je někdo v popředí, ale postupně zjišťuju, že důležití jsou všichni a v popředí je právě ten, na koho se zaměřím. Můžu se zaměřit na jeden maličký jednotlivý detail a o sekundu později obdivovat celek.
Tisíce téměř neviditelných drobností, které když do sebe zapadnou na správných místech, tak vytvoří nádherný souznící celek.

"Shánět v červnu škrabošky Mikuláše a čerta byl jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy plnil" podotkl Saturnin, poté co vyhnal tetu Kateřinu s Miloušem z hausbótu svého pána. Neopomněl dodat, že taky mohl sehnat ty hlodavce, což by nebyl v červnu takový problém.
Připadal jsem si obdobně, kdy jsem sháněl doprovod na koncert Alexandrovců. Málokdy se mi stává, že jsem označován za rusofila, či podporovatele Vladimíra Vladimíroviče Putina, nebo dokonce za zastánce režimů, vedoucích k potlačování práv a svobod občana.
Je zajímavé, jak moc se lidi bojí vylézt z ulit svých zažitých představ a porovnat si to, co si myslí o svém okolí se skutečností. Co kdyby zjistili, že se mýlili? Zřejmě by si museli přiznat chybu. A to bolí. A moc.
Je přece tak pohodlné žit si ve svých představách.

Děkuju všem ženám, které mi sdělily, že nemají zájem a upřímně mi napsaly, proč že je dané téma nezajímá. I toto je pro mě rozšířením obzorů a děkuju za to.
Do Ostravy jsem toho dne přijel s tím, že jdu na koncert sám, nicméně jsem ještě jen tak past blind zkusil zavolat pár kámošům, což standardně nedělám. Jednalo se o nápad, který se vyplatí. Najednou už jsme byli dva. A nyní už k samotnému koncertu.

Gregoriálni se rozhodli vyprodat cca třetinu hlediště a koncertovali jednou. Alexandrovci zpoplatnili defakto celé hlediště plus celou herní plochu a pořádali koncerty dva. Obsazenost byla cca tříčtvrtinová na prvním koncertu. Když jsem pak viděl chumly lidí přicházejících na druhý koncert, tak si myslím, že musel být minimálně obdobně obsazený.

Z mého osobního pohledu si dovolím říct, že to nebyl úplně můj šálek čaje. Ruské lidovky mi moc neříkají, světových hitů bylo jak šafránu a slovenské lidovky na závěr mě taky moc nerozparádily. Píseň "Katusa", kterou jsem znal jako jedinou v podání jejich souboru, zařadili až na úplný závěr. Toto je jeden úhel pohledu.

Nyní ted druhý pohled:
Orchestr vyladěný na jedničku, sbor, který dokázal rezonoval celou halou bez použití reproduktorů, tři operní pěvci, jejichž dechovou výdrž by mohl kdekdo závidět a nakonec i baletní soubor třinácti mužů a sedmi žen - to vše sladěné do jednoho dokonalého celku.
Zatím jsem ještě neviděl taneční soubor, který by svým vystoupením popíral gravitační zákon - ale tady to takto vypadalo. Jak jinak popsat výskok, při kterém se aktér dotkne špičkami prstů natažených rukou špiček svých bot ve výšce svého nosu, což je v tu chvíli něco kolem metru třiceti. Tímto způsobem přeskáče celé jeviště. A za ním další, který obdobně překorzuje jeviště s kozáčkem. A což teprve ten, který se rozhodne tento prostor překonat po čtyřech, ovšem břichem vzhůru - ne, nevím, jak se tomuto pohybu říká, vím jen to, že to vypadalo, jako by měl všechny ruce i nohy téměř pořád ve vzduchu. Toto byla však "jen vložka" samotného koncertu.