Celý tento víkend byl poznamenaný improvizacemi a změnami plánů. Kdybych věřil na horoskopy, pak by to určitě bylo vlivem měsíce na Jupiter v pátém dómu. Protože tomu však u mě takto není, tak za to mohla směna za nemocnou kolegyni - tak mi to alespoň sama sdělila. Obdobně se mi změnil i další program - tentokrát kvůli úrazu - ale ne mému.
Náhradní doprovod se mi i přes kontaktování dalších žen zde, svých přátel, známých a příbuzných sehnat nepodařilo, takže jsem nakonec na představení vyrazil sám.
Sám jsem však v divadle rozhodně nebyl. Jako vždy se sešlo mnoho dobrých lidí všech věkových kategorií a panovala dobrá nálada s příjemným očekáváním.
Účinkující si vystačily s pěti jeptiškami, které se navíc málokdy vyskytly na jevišti všechny naráz. Celé představení bylo pojato jako benefiční akce za účelem vybrání finančních prostředků na pohřeb sester, které snědly (skutečně) k smrti dobrou polévku. Podařilo by se je pohřbít všechny, ale matka představená si zakoupila domácí kino s masážním křeslem a výběrem těch nejlepších trháků, takže na pohřby nezbylo.
Některé scénky v první části mi přišly trochu slabé a například u sóla zkouřené matky představené jsem se vyloženě nebavil, zato ostatní se bavili dobře a někteří se dokonce málem váleli po zemi, takže zde bych spíše hledal chybu v sobě.
Celé představení bylo prošpikováno chvilkami klášterního humoru, mnohé ženy na vlastní kůži poznaly ten o Mojžíšově čtyřicetiletém putování po poušti (přece se chlap nebude ptát na cestu, no ne?). Za sebe doporučuju ten o Kohnovi a Roubíčkovi ve Vatikánu.
V mezičase mezi připraveným programem došlo i na osobní výpovědi jednotlivých jeptišek o tom, jak a proč se dostaly do kláštera. Asi nejvíc jsem se nasmál u Dvou tun na laně (velmi tlustí rodiče matky představené, kteří předváděli tanec na laně nad Temží) s dovětkem "...a když jsem se topila, tak jsem slíbila, že když to přežiju, že vstoupím do kláštera - jak jsem mohla vědět, že mu to vyjde?!?"
Naopak za srdce mě chytla výpověď sestry, která vyrůstala na ulici. Do kláštera vstoupila sama a dobrovolně, protože v polepšovně zažila jeptišku, která ji poprvé v životě dala to, co nikdy nepoznala - pocit vlastní hodnoty. Z vděčnosti k ní proto vstoupila do řádu, ale asi ne do takového, který by vyhovoval jejímu stylu života. Díky tomu jsme měli možnost pozorovat jeptišku v převleku za čarodějnici (pochopitelně i s koštětem).
Nejinak se vedlo té, která ve skrytu duše toužila po baletu - na to, že by se řádová sestra neměla odhalovat na veřejnosti v tu chvíli lehce pozapomněla.