Ahoj Muži,
ano, Ty, jenž právě čteš těchto mých pár vět.
Věř, že bych Tě chtěla potkat jinak. Potkat Tě na nějakém fajn místě, usmát se na Tebe, stydlivě sklopit oči a nervózně si rukou prohrábnout vlasy Doufat, že si mě všimneš, že Tě zaujme jakási moje onakost, že se ke mně přiblížíš, oslovíš mě.... , že se nervozitou začnu třást... jako jsem to dělala kdysi...
Asi jsem ale v divné fázi. Ve f...
celý textAhoj Muži,
ano, Ty, jenž právě čteš těchto mých pár vět.
Věř, že bych Tě chtěla potkat jinak. Potkat Tě na nějakém fajn místě, usmát se na Tebe, stydlivě sklopit oči a nervózně si rukou prohrábnout vlasy Doufat, že si mě všimneš, že Tě zaujme jakási moje onakost, že se ke mně přiblížíš, oslovíš mě.... , že se nervozitou začnu třást... jako jsem to dělala kdysi...
Asi jsem ale v divné fázi. Ve fázi, kdy moje vnější krása odkvétá a moudrost stářen teprve začíná rašit a tak nevím, co Ti vlastně nabídnout.
Možná sebe, ženu, citlivou, uzdravující se pracně ze svých životních ran, karambolů, přešlapů a omylů.
Ženu, která se navzdory své křehké schránce pokouší být silná, protože fakt nechce vztahy, co nikam nevedou a tak radši sama uvadá.
Možná bych Ti mohla nabídnout společnost. Chvíli u kávy, povídání, procházku..., kousek své ženské energie... a té své bláznivé onakosti, kterou už tak málo ukazuji. Možná bys pak zjistil, že je Ti se mnou hezky. Že se na sebe těšíme... Že po sobě toužíme... Že si máme stále co říct... Že si dokážem pomoci a podpořit se... Že spolu je nám líp než každému zvlášť... A že není důvod čekat na cosi lepšího, protože my dva si prostě stačíme....