Je tak těžké napsat někomu, kdo o někoho přišel, něco útěšného... musím si do deníčku zapsat tuhle báseň, na kterou jsem dnes narazil, abych ji nezapomněl...

---

Dnes mě čeká smrt:
je jako uzdravení,
jako procházka v zahradě po nemoci

Dnes mě čeká smrt:
je jako vůně myrhy,
jako posezení pod plachtou za dobrého větru

Dnes mě čeká smrt:
je jako běh potůčku,
jako návrat otroka z galejí

Dnes mě čeká smrt:
je jako domov,
jejž člověk touží spatřit po rocích v zajetí

Karavana aut
V oknech strnulé tváře
Každý v sobě sám

Je vedro. Jsem obtočený kolem větráku, měkne mi mozek, mám pocit, že mám na sobě tři zimní svetry, které jsem si nějak omylem zapomněl sundat. Říkám si, když se na to budu hodně soustředit, třeba přivolám déšť jako kdysi šamani domorodých kmenů kdesi v pralese. Pro lepší imaginaci by to chtělo nějakou kulisu, třeba nějakou písničku... určitě bych měl začít s Riders on the Storm od Doors, ta bouřka na začátku, stačí zavřít oči a jde to úplně samo.. nebo Lásko voníš deštěm, ta kytara v úvodu, to je jako když sedím na terase a padají kapky do kaluže pod okapem... nebo taková "Mrholí, to vlhko padá k zemi...", to mi zase připomíná jizerské mžení, kdy je voda nahoře i dole a člověk neví, jestli je ještě mlha nebo už prší... už se to začíná trochu lepšit, je čas na pohodovku Raindrops Keep Falling on My Head nebo hravou "Prší a soused venku prádlo věší".. Jen bych se měl včas zastavit, co když mám kdesi mezi předky nějakého šamana... na biblickou "pršelo a blýskalo se sedm neděl" by úplně dojít nemuselo. A navíc... musel bych pak začít skládat úplně jiný playlist...

Vzpomněl jsem si dnes na obraz M.C.Eschera s názvem Relativity -- to jsou ta schodiště, jak jedno přirozeně přechází v druhé, ale každé je jinak otočené a lidé na nich kráčejí jedni zprava doleva, jiní zhora dolů... kdybych z jakéhokoliv místa na obrazu vystřihl malý kousek, byl by zcela v pořádku, dohromady jako celek ale smysl nedává.

Napadl mě takový příměr -- jak často se v životě věnujeme různým rozumným činnostem, které jednotlivě dávají smysl a jsou zcela pochopitelné, dohromady jako celek ale smysl trochu uniká. Poslední dobou si toho všímám u nás v práci, lidé přes den pracují, večer se jdou bavit, někdy sami, někdy s přítelem, ale roky běží a oni se vlastně nikam neposouvají, snad jen ten přítel občas změní jméno a práce adresu. Vůbec nic mi do toho samozřejmě není, je to jejich život... jen bych jim přál, aby byli na dobré cestě a někam směřovali.

Jak to ale poznat, jestli život dává smysl jako celek, čím to poměřit -- že jsem já sám spokojený, že je spokojené mé okolí se mnou, že za sebou nechávám něco dobrého, nebo snad počtem vychovaných dětí, které nežijí v neštěstí? Nevím a ani nevím, jestli někdy budu vědět... ale možná bych si pro začátek alespoň mohl dávat pozor, jestli náhodou někdy nechodím po schodišti hlavou dolů...

https://www.nga.gov/collection/art-object-page.54256.html

Měnil jsem dnes starou, klasickou žárovku za novou, samozřejmě LEDku, protože klasické už se několik let nesmějí prodávat. A vzpomněl jsem si na povídku "na abecedu", kterou Vlasta Redl kdysi v devadesátých letech vyprávěl na svých koncertech, začínala "Ahoj Blázne, Cos Čekal, Dobrého Ďábla?" atd. Abeceda končí písmeny W, X, Y, Z a Ž a povídka končila vtipně "...dvojitý vůl X.Y. zakázal žárovky." Smáli jsme se tehdy, tolik nám to přišlo absurdní, jak by někdo mohl zakázat žárovky... a ejhle, dnes už je všechno jinak