Pomalu kráčím, instinktem vedená,
věda, že už blízko je
nádherná stráň zelená.
Již cítím tu vůni,
je sladce zemitá.
A vnímám zvláštní impuls,
jenž ve mne se rozkmital.
Tu splývám s malou strání rázem.
Nohy již nechtějí jít nikam,
a já klesám.. klesám na zem.
Když žluťásek něžný jako letní dech
létá mi nad hlavou v jásavých akordech,
slyším píseň nekonečné touhy
bych okamžik malý, pouhý,
právě ten, který mi před očima tancoval,
nechala vyrýt do tvrdých žulových skal.
Tak odpověď dostane ten,
kdo by se na ní ptal.
Proč že odcházím s posledním paprskem,
jenž mi své teplo dal.

Potemnělá obloha a stíny rychle jdoucí
nevyřízená žádost u boha a srdce prahnoucí.
Zvolna teď klesá do trávy a myšlenky jak kolotoč
bodají, žahají a pálí - a to vše? proč? tak proč?
Nejhlubší zoufalství a konec sil.
Jako ocelový trn, jež marností se skví,
hluboko do srdce se teď vryl.
Poslední vzdech - kraťoučký.... poslední....
ještě se vzepjal - a teď už jen spí.
Dozněla i hudba jiskřiček krvavých.
Kol už jen tma a kde toulá se její smích?

Jak malé, poslední plamínky
tiše praskají zašlé vzpomínky.
Prodchnuty nostalgií, laskavou něhou,
svírají srdce a sílu mu berou.

Skrytou bolestí pomalu lkají,
- S bezmeznou intenzitou, až dech se tají.
Za přivřenými víčky ještě žijí - znova....
- Jak prázdná a pustá zdají se teď veškerá slova.

Jestliže chceš, má krásko prostoduchá,
stanu se tím, který víc neumí,
než rukou lenivou tvé vlasy cuchat
a v bezstarostnosti trávit své dni,

jestliže chceš, má krásko prostoduchá.

Jak jelen s laní v lese hlubokém,
za prudkou lásku nikdy nestyďme se.
Hanbu a stud vyžeňme z kola ven
a milujme se, pokud to láska snese.

jak jelen s laní v lese hlubokém.

Jen žádnou literaturu a čtení!
Autory s lektory ať vezme ďas!
Nad naši přirozenost přece není.
A stud? Ten odvane laskavý čas

i bez té literatury a čtení.

Hraní a spaní, jestliže, drahá, chceš,
stane se smyslem našeho žití,
první z všech ctností - a poslední též
jediným sluncem, které nám svítí.

Hraní a spaní, to tedy chceš?

NEVER MORE

Vzpomínko, vzpomínko, proč přišlas, nemáš dost?
Podzimem žloutnoucí a vichrů plný hvozd
ze slunce tenkrát pil a pil jen malátnost
a vzduchem nezvučným tak tiše padal drozd.

Ve sněhu kráčeli jsme, já a ona sami.
a vítr si nám s vlasy hrál i s myšlenkami.
Zvednuvši náhle zrak: "Ach, že dnes je tu s námi
tvůj nejkrásnější den!" dojatě pravila mi

tím hlasem zvučným, něžným jak z úst anděla.
Úsměvem duše má jí odpověděla
a zbožně políbil jsem její ruce bílé.

-Ach, jakých vzácných vůní první květy jsou
a jak to první "ano" zazní roztomile,
když ústa milovaná je jen vydechnou.

autor: PAUL VERLAINE
přeložil: FRANTIŠEK HRUBÍN