Aby bylo jasno s mým ex jsem se rozešla z čistě náboženských důvodů, myslel si , že je bůh ... Já si to nemyslela ;)

I když s profesorem prožil jen necelé dva roky svého života, tento člověk se mu do srdce zapsal tak hluboko, že celý svůj další život zasvětil čekání na jeho návrat. Již v roce 1934 se Hačikó dočkal vlastní sochy přímo u vlakového nádraží Šibuja, přičemž samotný pejsek byl přítomen při jejím odhalování, ale jeho život už pak dlouho netrval. Ve věku 12 let, což není na psa vůbec nízké číslo, skonal 8. března roku 1935 jen několik desítek metrů od svého oblíbeného vlakového nádraží. Hačikó zemřel v jedné z bočních uliček, kde ho pak našli kolemjdoucí a okamžitě přivolali pomoc, která oddanou ikonu Japonska odvezla pryč.

Svist větru, co po kruhu se vrací,
ostří se mihne a zas se vrací,

ten dotek, když setkají se,
každá ožije, rychle políbí se,

ta vášeň ta lehkost vražedná,
a ladnost i účelnost krvavá,

v tanci jiskří, život berou i dávají,
tak tomu bývá, když čepele zpívají

Kdokoliv jsi, jenž mě držíš v rukou
Kdokoliv jsi, jenž mě držíš v rukou,
Chybí-li jedno, je všechno zbytečné,
Upřímně tě varuji, než se odvážíš dál,
Nejsem, co se domníváš, ale něco docela jiného.

Kdo stojí o to následovat mě?
Kdo se chce ucházet o mou přízeň?

Cesta je podezřelá, výsledek nejistý, snad ničivý,
Musel by ses všeho jiného vzdát, očekával bych, že jen já se stanu tvým výlučným vzorem,
I tak by tvoje zasvěcení trvalo dlouho a vyčerpalo by tě,
Musel bys zavrhnout všechny své minulé životní teorie a všechen souhlas se životem kolem sebe,
A tak mě raději nech být dřív, než podstoupíš tu námahu, spusť ruku z mého ramene,
Zavrhni mě a jdi svou cestou.

Jinak bych možná na zkoušku, pokradmu někde v lese
Nebo za skálou pod širým nebem
(Protože v chráněných pokojích uvnitř domů není pro mne místo, ani ve společnosti,
A v knihovnách ležím jako němý, jako hlupák, nebo jako ten, kdo se ani nenarodil či už zemřel)
Snad právě s tebou někde na vysokém návrší, po rozhlédnutí, zda široko daleko není, kdo by nás mohl přistihnout,
Nebo snad s tebou na lodi, plující po moři, či na pobřeží moře nebo na pokojném ostrově,
Mohl dovolit, abys přitiskl své rty na moje ústa
V dlouhém kamarádském polibku nebo tak, jak líbá novomanžel,
Protože já jsem novomanžel a já jsem kamarád.

Nebo, chceš-li, zastrč mě pod svůj šat,
Abych slyšel tlukot tvého srdce nebo spočinul na tvém boku,
Nes mne, až půjdeš dál po souši nebo přes moře,
Neboť pouhý tvůj dotek mi postačí a bude ze všeho nejlepší,
A dotýkaje se tě, chtěl bych tiše spát a být věčně nesen.

Ale když tato stébla zkoumají, kdo jsi, je v tom nebezpečí,
Protože nepochopíš tato stébla ani mne,
Zprvu ti unikne, oč v nich jde, pak ti to unikne ještě víc, a jistě ti unikne, kdo jsem já,
Ikdyž si budeš myslet, žes mě už nepochybně poznal, hle!
Vidíš už teď, že jsem ti unikl.

Neboť tuto knihu jsem nenaspal kvůli tomu, co jsem do ní vložil,
A čtením si ji neosvojíš,
Jako mne neznají nejlépe ti, kdo mě obdivují a chlubnými slovy mě chválí,
A u

A přece
Už jsem jako veřejná zpovědnice,
co lidí chodívá se ke mně zpovídat.
Beru na sebe všechny hříchy světa,
jak mám z nich potom rozhřešení dát?

Už jsem jako veřejná nemocnice,
kde není volný ani jeden kout.
Sám trpím všemi chorobami lidstva
a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

Už jsem jako ty městské hřbitovy,
co leží ve mně mrtvých, kost na kosti.
Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji
dolů až na dno, na tržiště marnosti.

Já také denně stokrát umírám,
uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý.
Nemyslím ale na nářky a na máry,
spíš na snoubení, kolébky a chorály.

Tam, kde se lidé svíjejí a reptají,
ukazuji jak střelka u kompasu
vždy na sluneční stranu života,
na jeho vznešenost, na jeho krásu.

Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům,
až rozpustí se ve mně všechen kal.
Už necítím křehkost a bídu člověka,
když první kroky k hvězdám udělal.

Nasednu jednou do podzemní dráhy,
abych si našel poslední svůj byt.
A z něho potom budu zemi žehnati,
že směl jsem na ní aspoň chvíli žít.