"Dědečku, kolik je ti vlastně let?"
Dědeček odpovídá:
"Nech mě chvíli přemýšlet... Narodil jsem se před televizí, očkováním proti obrně, kopírkou, kontaktními čočkami a antikoncepčními pilulkami.
Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky, oblečení se prostě vypralo a pověsilo na
čerstvý vzduch, aby uschlo. Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.
Oženil jsem se s tvou babičkou a žili jsme spolu, v každé rodině byla matka a otec.
Slovo "gay" bylo respektované anglické slovo, které označovalo
veselého, laskavého, spokojeného muže, a ne homosexuála. O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice. Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou terapií. Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo 25 let, oslovoval jsem každého muže ´Pane´ a ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu,
Děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí koupit jízdenku, kterou jí přinesli.
Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži jim vždy přisunuli židli, když si sedaly. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom vstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. Vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při odkládání kabátů.
V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. Náš život se řídil Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním dle zákona, naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda. Učili nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich důsledky.
O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve spěchu.
Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli. "Time sharing"znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami, a ne, že sdílí prostor s cizími lidmi.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo sešit.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, a
domácí spotřebiče neměly světelné displeje. Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod... Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny.
Pokud bylo na výrobku uvedeno ´Made in Japan´, znamenalo to, že je špatné kvality, a zboží označené ´Made in Korea´ či ´Vyrobeno v Číně´ nebo

nebo v Thajsku´ ani neexistovalo.
Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě, umělých sladidlech... V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 centů. Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 10 centů. Nové auto stálo 1000 dolarů, ale kdo měl tolik peněz?
V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili. My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby mohla mít dítě.
Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?"
"Ach dědo... více než 200!" odpověděl vnuk.
"Ne, miláčku, pouze padesát!"

Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
Dobrá nálada, Smutek, Vědění ... a kromě ostatních různých pocitů i Láska.
Jednoho dne se Pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen Láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila Láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky Bohatství. Zeptala se: "Bohatství, můžeš mě vzít s sebou"? "Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo".
Tak se Láska zeptala Pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: "Pýcho, můžeš mě vzít s sebou"? "Já tě, Lásko, nemůžu vzít ..." odpověděla Pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď".
Láska se tedy zeptala Smutku, který jel kolem: "Smutku, prosím, vezmi mě s sebou". "Ach Lásko", řekl Smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám".
Také Dobrá nálada projela kolem Lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni Láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas: "Pojď lásko, já tě vezmu". Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se Vědění: "Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl"? "To byl Čas", odpovědělo vědění. "Čas ?" zeptala se Láska, "proč mi pomohl Čas"? A Vědění odpovědělo: "protože jen Čas ví, jak důležitá je Láska v životě"!

........sex je nádherná věc, když se dva chtějí a milování je ještě hezčí, když se dva "mají".....

Kdyby se mělo počítat stáří podle činů - je mi 800 let, kdyby podle bolestí - je mi 600 let, kdyby podle darované lásky - je mi 400 let, kdyby podle touhy - je mi 200 let, kdyby podle moudrosti - je mi 100 let, kdyby podle dokladů - je mi 50 let a kdyby podle toho, na co se cítím, je mi jen 35 .. (tedy zatím)