Napsat tenhle profil pro mě bylo těžší, než bych čekal. Ne proto, že bych nevěděl, co hledám, ale protože po patnácti letech vztahu člověk znovu hledá hlavně sám sebe a způsob jak nebýt sám.

Pracuju ve strojírenství na dvě směny a mám desetiletého syna Vojtu. Je to můj nejlepší parťák, kamarád a občas velmi schopný tester mé trpělivosti. Především mi ale každý den připomíná, co má v životě skutečnou hodnotu.

Nejsem žádný lovec ženských srdcí. Jsem introvert a kdyby existovalo mistrovství v nenápadnosti, nejspíš bych bojoval o medaili. Oslovit jen tak ženu někde na ulici je pro mě skoro vyšší disciplína než práce ve strojírenství.

Nejsem milionář ani fitness influencer. Sportovní postavu úplně nemám, ale ani socha Davida nevznikla za jedno odpoledne. Takže pořád existuje naděje.

Mám rád výlety, přírodu, procházky, objevování nových míst, ale stejně tak film a obyčejný večer doma. Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že právě z obyčejných dnů vznikají ty nejhezčí vzpomínky.

Nehledám vztah za každou cenu ani dobrodružství na pár nocí. Rád bych poznal fajn ženu a kamarádku, se kterou si budeme mít co říct, zasmějeme se, někam vyrazíme nebo si prostě jen popovídáme o tom, jaký jsme měli den.

Můj syn bude vždycky součástí mého života. Nepotřebuje novou maminku a já nehledám někoho, kdo by ji nahrazoval. Jen bych byl rád, kdyby jednou poznal člověka, vedle kterého nám oběma bude dobře.

Nemusíš být dokonalá. Já taky nejsem. Víc než vzhled mě zajímá laskavost, humor, upřímnost a schopnost být sama sebou. Věřím, že hezký vztah ať už přátelský, nebo partnerský nestojí na dokonalosti, ale na respektu, důvěře a obyčejné lidské slušnosti.

A kdyby z toho nakonec bylo jen hezké přátelství? Ani to není málo. Člověku totiž někdy nechybí vztah. Chybí mu někdo, s kým může sdílet úplně obyčejný den.

Jestli tě těch pár vět oslovilo, budu rád, když napíšeš. Třeba si jen popovídáme. A třeba právě z jednoho obyčejného Ahoj začne příběh, který ani jeden z nás nečekal.