Potkal jsem ji, potkal jsem ji, potkal jsem ji...
Je to neuvěřitelné, existuje, není to sen, je to, co jsem vždy chtěl. Veškeré škarohlídy nevnímám, nevnímám ani varovné signály budoucích problémů, neshod či zásadních potíží.. Je to ona...třpyt jejích očí a slova určená jen mě, miluji tě, miluji tě, vnímám jako drogu které se nemohu nabažit..a jako závislý na metanfetaminu se dožaduji dalších a dalších důkazů lásky..
Její sladká ústa mi blázní hlavu a s hrůzou čekám kdy se probudím ze sladkého snu. Líbám její hladké nohy, olizuji stehna až se dychtivě vrhám na Venušin pahorek kde lačně zachycuji ústy její sladké šťávy a cítím její ruce v mých vlasech a slyším její sténání. Něžně koušu vzrušené bradavky, jazykem si vychutnávám její hladké tělo, v ústech cítím její slaný pot. Vůně jejího ucha mě přivádí k šílenství a cítím zuby na svém krku. Oplácím stejnou měrou a vracím se k líbání krásných, dlouhých nohou. Jazykem jí lechtám na chodidlech, otáčím ji na bříško a dychtivě strkám jazyk do všech otvorů na jejím těle.
Pokračuji po jejím boku, kdy cítím pot jejího podpaží, vychutnávám si její ústa a nedočkavě do ní vnikám. Mimo tepla jejího lůna vnímám její nohy obepjaté kolem mého pasu. Jako dychtivý hřebec se vzpínám, rozpínám její nohy a dívám se na rozevřené stehna mezi které pronikám.....

Bělostné obláčky po blankytu plynou, chci milovat tebe, a už žádnou jinou,
přeji krásný den, přeji modré nebe, milovat tě znovu, více nežli sebe.
Krásné oči, ňadra dmoucí, něžná ústa, srdce zvoucí, dlouhé nohy, útlý pas, uvidím tě někdy zas?
Stále chodím, bloudím sám, kde tě lásko stále mám..

Nákladní vlak na trati 330, číslo 1399. Železniční přejezd se prohýbá pod těžkými koly, vlak duní poměrně nízkou, avšak nezastavitelnou rychlostí přes dvoukolejný, nekrytý železniční přejezd. Červená světla výstrahy pomalu pohasínají za posledním vagónem, a mdlé světlo dává volnost stojícím automobilům netrpělivě čekajícím u přejezdu. Pozoruji vše z odbočky na polní cestu a dopíjím už šesté pivo, či nějaký pivní mix s citronem. Jaký paradox, já, co pivo nepiju. Láhev vodky, pod sedačkou je již prázdná a vtírá se myšlenka, je je již čas. Volba je již od počátku jistá, a těžký kolos čítající snad čtyřicet nákladních vozů nezastaví ani rychlobrzda. Sleduji násep, a představuji si rozházené trosky dodávkového vozu ve kterém sedím. Nezbude z něho nic..tak jako nezbylo nic z mého života..A přitom ještě nedávno bylo vše zalito sluncem a štěstím. Vše začalo nenápadně, plíživě, jako zákeřný had.. Zvracím do toalety, je mi zle, žaludek se zmítá v křečích, slzy mi tečou zároveň se zbytky slin na dno záchodové mísy. Už nebudu pít, kolikrát jsem tohle už slyšel ve své hlavě, hnus, nevím z čeho je mi zle více, ze sebe samého, z prokletého života, či prázdného žaludku..Končím v práci, měl bych jít domů, na displeji telefonu se rozzáří zpráva, jdeme na jednu? Snad už automaticky, bez přemýšlení odpovídám, samozřejmě. V rychlosti kontroluji rozdané úkoly a práci, dodělávám zítřejší trasy a stav pohonných hmot na skladě. Nic mě tu nedrží, můžu jít. Po podniku přijíždím s mírným zpožděním, společnost je již v ráži. Čááu, co si dáš, vítá mě žoviálně servírka a s mrknutím se otáčí k baru abych mohl sledovat její úžasné křivky a vyčuhující zadeček z pod ustřiženým kraťásků. Stejně tě jednou dostanu, proběhne mi hlavou. Myšlenku mi přeruší Roman, z dáli na mě mávající lahví vodky ve společnosti nějakých poměrně sešlých dam. Jsme tu od včera, rozjařeně oznamuje a červené oči jeho i přítomných slečen mi prozrazuje, že mluví pravdu. Bylo to velký a zase bude, nalévá mi plnou sklenici alkoholu. S díky odmítám a pohledem sleduji servírku zdali mi už přináší whisky.

Bez ledu, slyším se, vím..laškovně se o mě otírá mladá obsluha a štípne mě do ramene. Po několika hodinách, v sálech plných dunivé hudby připomínající šamanské orgie starých indiánských powwow tradic s cílenou extází, kdy se ke společnosti připojilo několik dalších známých i neznámých lidí, slyším nezvoleného vůdce party, jdeme do Violy. Hm, bordel plný unylých štětek s rozmazaným makeupem, nicméně nebráním se ničemu, alkohol vítězí, jako vždy. Jedu s tebou cpe se ke mně do auta Roman na přední sedadlo. V dálce svítí červené světlo v horním půlkruhu, způsobně zastavuji u krajnice a stahuji okénko. Co zas blbnete, ptá se mladý strážmistr, průser minulý rok vám nestačil ? Vím o čem mluví, smrt jednoho z nejlepších kamarádů mě tenkrát hodně vzala. Trochu klišé, hrát v české hospodě ruskou ruletu s nabitou pistolí...zaháním vzpomínku, je to v klidu Karle , artikuluji těžkopádně a pomalu. Hm, alespoň tě doprovodím, slyším příslušníka a usedajícího do služebního vozu.
Děvčata vyrovnané u baru zalitého tmavomodrým světlem, mi evokují vzpomínku na reklamu na špatně padnoucí podprsenky a spodní prádlo. Beru si tu největší, křičí rozjařený Roman a padá obličejem do výstřihu jedné z sexuálních pracovnic. Pánové klid, první šampus je na mě, otevírá majitel podniku lacinou Bohemku a část rozlévá nechtěně po baru. Děvčata rozebrána, sedím v klubové lavici s potěšením že na mě žádná nezbyla. Whisky v kombinaci se šampusem si vybírá daň a není mi dobře. Už nemám co kouřit, přemýšlím jak z podniku odejít. Můžu nabídnout, sklání se nade mnou mladá dívka a nabízí mi cigaretu. Zmožen alkoholem nemám sílu pozvednout hlavu, mluvím tedy s červenými průsvitnými kalhotkami v úrovni mých očí. Dívka se zřejmě neholí, ale blond jí sluší i mezi stehny. Co si dáš, slyším se. Barman po chvíli servíruje dívce lacinou napěněnou limonádu, tvářící se jako světový elixír plný drahého alkoholu, soudě podle počtu slánek, a deštňíčků ve sklenici s kusem exotického ovoce za astronomickou cenou připsanou na můj účet. Půjdeme na pokoj, ptá se dívka.

Nevím zda-li vůbec můžu chodit, natož.. Pomůžu ti nabízí se. Vířivou vanu s díky odmítám a padám na červenou postel. Zrcadla na stropě a stěnách násobí mladou blondýnku do neskutečných počtů, všechny vás neudělám směji se. Stesky mladé ženy o těžkém životě a nesplněných snech slyším už jen zdáli a jiného světa. Co ty můžeš vědět o životě, v zřejmě devatenácti letech, probíhá mi hlavou poslední myšlenka.. Tak konec, vstáváme, budí mě z těžkého spánku starší bruneta a já přemýšlím co bylo, kde bylo a jestli vůbec bylo.
Zapaluji si v autě cigaretu, stylizovaný emblém roztočené vrtule svítí na volantu. Je čtyři ráno, jedu ulicí směrem k domovu. Dole ve vinárně se komíhá malý plamen ohně z krbu. V přítmí sedí žena v županu, jako kdyby nevnímá můj příchod s netečným pohledem do plamene. Kde jsi zase byl...zdálo se mi to jen v hlavě, nebo to byla vyřčená otázka, snad už bez náznaku výčitky v hlasu...kolikrát už tenhle rok?
Zvracím do toalety, je mi zle, žaludek se zmítá v křečích, slzy mi tečou zároveň se zbytky slin na dno záchodové mísy. Už nebudu pít, kolikrát jsem tohle už slyšel ve své hlavě, hnus, nevím z čeho je mi zle více, ze sebe samého, z prokletého života, či prázdného žaludku..
Sleduji násep, a představuji si rozházené trosky dodávkového vozu ve kterém sedím. Nezbude z něho nic..tak jako nezbylo nic z mého života..A přitom ještě nedávno bylo vše zalito sluncem a štěstím. Vše začalo nenápadně, plíživě, jako zákeřný had..v dálce slyším výstražnou sirénu...jede můj poslední vlak.