Dopis od nováčka z Eromangy rodičům. (Pro ty, kteří nevědí, kde to je: Eromanga je malá usedlost západně od Quilpie v jihovýchodním Queenslandu.)
Milá mámo, milý táto,
mám se fajn a doufám že i vy. Řekněte mým bratrům Dougovi a Phillovi, že je to lepší než makat na farně řekněte jim, ať se zapíšou co nejdřív, než to tady zrušej!
Na začátku to bylo těžší, protože nemusim ráno vstávat v šest! Ale teď už spím trochu líp, protože jediné, co musim udělat před snídaní, je ustlat si postel, nablejskat boty a vyčistit uniformu.
Žádný proklatý dojení krav, nošení krmiva, krmení telat... nic!
Musim se sprchovat, ale není to tak zlý, je tady plno teplý vody a dokonce světlo, takže člověk vidí, co dělá.
K snídani dostanem ovesnou kaši, vajíčka a ovoce, ale nemaj tady klokaní steaky ani guláš z koaly, co dělá máma. A nekrměj nás do oběda, takže do tý doby jsou chlapci úplně daun, protože mezitím máme pochodování bože, vždyť to je procházka jako doma, když chodíme k větrný elektrárně na zadní pastvině!
Při čtení následujícího asi bráchové prasknou smíchy dostávám medaile za střelbu, a přitom nevím proč. Terč je velkej jak zadek klokana, nehejbá se a nestřílí po tobě jako Johnsonovi, když náš býk dostal jejich krávu vloni před výstavou! Jen se uvelebíš a trefíš cíl jak jednoduché! A ani nemusíš plnit vlastní náboje, dostaneš jich spoustu v krabičkách, ani se nemusíš opírat o korbu náklaďáku jako my, když z něho střílíme klokany!
Někdy ale člověk musí zápasit s chlapci, ale musí být opatrný, protože se jim lehce lámou kosti. To není jako když bojujem s Dougem, Phillem, Jackem a Stevem. A vypadá to, že i v boxu jsem O.K. a zdá se, že nemám v četě přemožitele. Ale porážka být mohla, od jednoho maníka z pluku, má dva metry a 120 kilo a já jen metr sedmdesát a 60 kilo, ale bitka to byla dobrá, nakonec mě chlapci museli odtáhnout do hospody.
Takže na armádu si rozhodně stěžovat nemůžu, řekněte bráchům, ať se nezdržujou a daj se na to dřív, než se o tom, jaké je to tu fajn, dozvěděj jiní,
Vaše milující dcera
Sheila

Lady Hana popíjí svou oblíbenou 12 letou whiskey Tullamore Dew, míchanou speciálně jen pro její potřebu...
Když dopije, vyhodí láhev z okna před svůj dům, načež se ozve tříštění skla a výkřiky.
Lady se zaposlouchá do zvuků před domem, zdvihne svůj zrak ze společenské rubriky Timesů, pomalu se otočí na svého sluhu, který jí právě přináší novou láhev a zeptá se: "Boltne, tam v té láhvi byli lidé???"

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál
nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál !!!
I rodiny !!!

ONA - "A dosť! Každý deň si ožratý jak prasa. Chcem sa rozviesť."
ON - "No do riti, ja som ženatýýýýý?