**2. Většina mužů ženám nerozumí.

Vůbec. Muži mají problém slyšet a chápat, co žena říká. A už vůbec nemají telepatické schopnosti. Je velmi osvobozující seznamovat se se ženou, která nemá problém otevřeně projevit svá přání. Nebojte se vašemu příteli říct, kam chcete jít, co chcete dělat a jak by o vás měl pečovat.**

Tady to začíná být legrační. Tady autor přestal stereotypy rozebírat, začíná na nich stavět. Já myslím, že většina lidí nerozumí druhým lidem. Rodiče nerozumějí svým dětem, děti svým rodičům. A dva nejlepší kamarádi se sice bezvadně shodnou a užijí si spolu spoustu srandy, ale stejně jeden druhém ve skutečnosti nerozumí. Můžeme člověka do určité míry poznat, takže víme, co od něj v různých situacích zhruba očekávat, ale to neznamená, že mu rozumíme.

Možná že jedním z důvodů rozpadajících se vztahů je právě nenaplněné očekávání že mi ten druhý bude rozumět. Nebude. On může mít pochopení. Může se některé věci naučit. Ale porozumět druhému člověku v podstatě není možné.

**1 Muži jsou ještě bezdradnější než ženy

Od muže se očekává, že udělá první krok. Že bude působit sebevědomě a převezme iniciativu. Ale muži mají často stejné (a pravděpodobně ještě větší) potíže uvědomit si, kdo jsou a co mají udělat a říct. Jsou vychováni v přesvědčení, že to, co chtějí, je koneckonců stejně něco špatného.**

Zase popis stereotypu, takže OK. Akorát tedy úplně nerozumím té poslední větě. V originále: They have been taught that what they want is usually the wrong thing to do anyway. Jakože se předpokládá, že mají muži nečisté myšlenky? že myslí jen na to jedno? To já ne. Já myslím na spoustu věcí. I na to jedno, samozřejmě. Ale nemyslím si, že je to něco špatného. Naopak. Je to něco velice dobrého.

To je náhodička. Dostal jsem ke korektuře text 6 věcí, které by muži chtěli, aby ženy věděly o seznamování

Děsná švanda. Teda nic moc originálního. Taková variace na Muži jsou z Marsu autor nějaký Gary Douglas.

Ale když už jsem s tím měl nějakou práci, uvedu se svými komentáři:

**Být mužem v dnešním rychle se měnícím světě není jednoduché. A vyznat se ve světě seznamování může být ještě komplikovanější. Od mužů se očekává, že budou silní, ale zároveň citliví. Že opraví, co je třeba, ale současně dokáží ženám naslouchat, aniž by jim radili, co mají dělat. Většina mužů tápe v tom, co ženy chtějí, jak být tím, koho ženy chtějí, a neztratit při tom sám sebe.**

Mám hrozně rád floskuli **dnešní rychle se měnící svět**. To je skoro v každém marketingovém textu: **V dneším rychle se měnícím světě musí úspěšná společnost** Ale jinak se s tím dá asi souhlasit. Ano, jsou to některé existující stereotypy.

Já teda, abych se pochlubil, toho umím opravit docela dost. Jsem takový kutil domácí. Ale jsem velmi citlivý a nestydím se za to.

Čtyři hodiny po půlnoci
(to se slézají švábi na pivo
a také na východě salamandři
ohniví mloci)
Jitro je manické, beztvářné
(ze všech stran zní ne,
a pokud ano, rozhodně ne)
Válečný make-up krve a plodové vody,
Katova smyčka funiculus umbilicalis
Klíční kost zlomená o stydkou kost
Moje malá premiéra
Vypuzen z ráje
Cizí, nenašinec
Mohl by, prosím, někdo zastavit stopky?
Ještě jsem si ani nezavázal tretry.
Tak těsně s Bohem v objetí
Tak těsně s Bohem v klinči
Jak každá druhá z obětí
Ďáblovi, ženě, obětinou
Nikoliv cizí, vlastní vinou
Večer zas vstávám
S kocovinou

Povídali jsme si tuhle s dcerou. Mimo jiné i o těch vztazích a podobně. A ona na mě, proč prý potřebuju mít nějaký vztah. Že ona prý by klidně mohla fungovat i bez vztahu. Což bylo takové legrační, protože ona je ve svých 18 letech již ve druhém vztahu. Já jsem měl první vztah až ve dvaceti. O něco později jsem prožil první velkou, šílenou, spalující, opojnou lásku. Bohužel trvající jen chvíli. Pak se změnila v lásku nešťastnou. V mučivou, nenasytnou, spalující, bolestivou touhu. Kvůli tomu jsem pak neměl vztah hezkých pár let. Pak byly nějaké drobnosti a pak vztah s matkou mých dětí. 15 let. Pak utrum. Střídavá péče. Zase pár let bez trvalejšího vztahu se ženou. Nebyl na to čas. Pak se tak nějak dařilo vždycky co rok to nový vztah. Na část toho roku. Teda moc mi tento režim nevyhovuje, kdyby to chtěl někdo třeba nějak vyčítat nebo co. Já na tohle střídání nejsem. Už na VŠ mi kamarádi říkali ortodoxní monogamista. Mám takový pocit, že v každém takovém vztahu, který skončí, nechává člověk kus sebe sama. A ten už mu nikdy nikdo nevrátí. Je to opačně jako se znalostí cizích jazyků: čím víc vztahů jsi měl, tím méně jsi člověkem. Postupně tě ty vztahy trhají na kusy. Máš kus sebe tam. A kus támhle. Už nikdy to nedáš dohromady.
Takže jo. Chtěl bych něco trvalejšího. Ale jak jsem starý pes, tak docela vím, co chci a co nechci. Co mi vyhovuje a co ne. A ty ženy v mém věku jsou na tom asi podobně. I když, podle mých zkušenosti, všechny asi tak úplně ne.
Každopádně, když jsem byl mladší, tak jsem to tolik neřešil. Skoro pořád jsem se pohyboval v nějakých kolektivech, přicházel jsem do styku s ženami a dívkami, sem tam z toho byla nějaká kratší, třeba jen sexuální, záležitost. A vedle toho jsem měl spoustu zájmů a plánů, tak mi ten vztah ani moc nechyběl. Spíš jsem se ani do ničeho moc nehrnul, protože jsem sledoval kamarády ve vztazích, jak to neustále řeší, jak musí často volit, jestli budou trávit čas s partnerkou nebo jinak. To já jsem si dělal, co chtěl, a líbilo se mi to.
Dnes jsem v jiné situaci. I want you.