Doteky rukou na těle
doteky prstů smělé nesmělé

zrychlený dech
krev v žilách tepe
srdce buší...

doteky dlaní
zavřené oči
doteky rtů
hlava se točí

tělo, co voní po růži...

doteky rukou a zrychlený dech

píši tvé jméno prstem po zádech.

Proč nesmíme mít toho koho bychom chtěli?
Proč nebojovat, i když bychom měli?
Proč srdce celé noci bděli,
zatímco zapomínat a nepřipouštět měli?


...Proč?...

Některé věci se dějí, aniž bychom chtěli,
některé však ovlivnit bychom směli a možná měli.
Štěstí mezi prsty nenechat si protéct,
neotočit se a lehce utéct.


Občas se má v životě bojovat,
hlavě, ale ne srdci vzdorovat.
Poslouchat srdce, kašlat na okolí,
i jeho odpor po čase povolí.


Proč člověk sní a pak se souží?
Proč srdce občas bezmezně touží?
Proč lidi jak supi nad oběťmi krouží,
a vztah se pomalu avšak jistě úží?


Jakmile člověk začne snít a mít představy,
štěstí světa pro něj se zastaví.
Nikdy nic nevyjde tak jak si přejeme,
a potom potichu v slzách klejeme.


I smutek v životě něco znamená,
smutek prožívá i ten co má velká ramena.
Se smutkem se spojuje,
vzpomínka co v paměti se ukryje.


Kdybych to měl přiblížit,
vzpomínka nechce ublížit.
Vzpomínka nechce, ale ublíží
už v době, kdy se jen přiblíží.


Člověku je smutno, když o něco přijde,
třeba o chvíle šťastně strávené,
je mu smutno i když něco nevyjde,
například chvíle úplně zmrvené.


Vzpomínka může být smutná i veselá,
ať již tak, nebo tak, kdysi být musela.
A o to jde ve smutku,
najít něco, co už není, vskutku.

:219: :190:
Ostří meče leží chladně na skle,
kapky krve mu stékají po těle...
Dlouhá jizva, hluboko vyrytá...
Život pomalu ze vzpomínek utíká..
Svěšená křídla, slané slzy..
skrčená postava, dvojité břehy...
Černá barva, jeho znamení...
Obloha tmavá, jeho ukrytí...
Vzlétnout nemůže, bojí se...
Další ránu možná neunese...
Světlý blesk, hlasité hromy..
bouřka bez deště zlomí stromy...
Vstane, podívá se vzhůru..
Mávne křídly, překoná vzpouru...
Ulehne na postel vířicí..
ten vír větrný vypadá jako hořicí...
Donese ho ke straně padlého anděla..
Snad aby jeho život vypadál jak velká náhoda.

Postavím Tě pod vodopád krásy
a nechám ji stékat po křivkách Tvého těla.
Ozářím Tě světlem lehkým jak dětské vlásky.
Nechám zaznít zvony, aby obloha se chvěla.

Tvé nahé tělo obleču do ohně,
svěřím Tě na chvíli do jeho náručí.
Tvé vášně zažehnu pochodně,
rozžehnu jiskry co vlétly Ti do očí.

Potom Tě uložím na postel z červánků,
za hudby vánku letního stmívání
nechám Tě napospas mých letmých dotyků,
spoutaný čas nevpustí svítání.

Potom propadnem se v prostoru a čase,
prožijem sílu okamžiku,
nespoutaní se odevzdáme kráse
uzamčené do polibků.

Nemůžu létat, snad že křídla mi chybí.
Nemůžu Ti věřit, snad že neplníš sliby.
Nemůžu spát, snad že náš rozchod mě mrzí.
Nemůžu brečet, snad že už došly mi slzy.
Nemůžu se smát, snad že nemám čemu.
Nemůžu být svá, snad kvůli tomu všemu.
Nemůžu jíst, snad že vůbec nemám hlad.
Nemůžu žít, snad že v srdci mám jen chlad.
Nemůžu si číst, snad že slova jsou tak prázdná.
Nemůžu Tě vidět, snad že nejsi hvězda jasná.
Nemůžu se schovat, snad že všude mě vidíš.
Nemůžu se přiblížit, snad proto, že se stydíš.
Nemůžu mluvit, snad že prý se to nesluší.
Nemůžu slyšet, snad že jsem v tom až po uši.
Nemůžu doufat, snad že všechno už je ztracené.
Nemůžu se bavit, snad že věci jsou tak neměnné.
Nemůžu Ti lhát, snad že k tomu nemám sílu.
Nemůžu Ti odpustit, snad že nemám žádnou víru.
Nemůžu bojovat, snad že nemám ráda boj.
Nemůžu to vrátit, snad proto, že nejsem stroj.
Nemůžu…
:219: