Máme dostatek času, nic nám nehrozí. Nemáme hlad, nemusíme se bát vážných nemocí ze špatného hygienického prostředí, nemusíme se bát útoků dravých šelem nebo nakažení moskytem. Nemusíme přemýšlet nad tím, jak zajistit rodině bezpečí na další noc, jak zařídit nocleh někde v teple nebo kde hledat něco k jídlu. Nemusíme už přemýšlet nad věcmi, které nám vysvětlují špatné podmínky života. Nemusíme hledat pomoc u Boha, nemusíme věřit, že vše se v dobré obrátí, nemusíme žít poctivým životem, aby nás jednou potkalo Království nebeské. Nemusíme se snažit žít poctivý a dobrý život.
V důsledku ztráty víry děláme špatná rozhodnutí. Nejenže duchovně zaostáváme, ale ještě máme tu drzost si myslet, že jsme lepší než všichni ti pánbíčkáři, kteří chodí do kostela, kteří si povídají s nějakou abstraktní entitou kdesi na nebesích. Chodíme si po světě s hlavou vztyčenou, oblečeni podle poslední módy, trávíme čas, jak nám to přikazuje okolí a děláme věci, které ostatní uznávají. A tím si získáváme postavení. Nezáleží na tom, jestli nás to nějak naplňuje - vždyť neexistuje nic, co by nám radilo, jak trávit čas, co dělat nebo jakým situacím se vyhýbat. Vždyť si opravdu můžeme dělat co chceme. Je přeci příjemnější řešit, jestli mi mikina ladí s kalhotami, než jestli jsem náhodou neudělal chybu, když jsem poradil svému příteli, ať se nebojí pozvat tu slečnu na rande, i když dobře vím, že ho odmítne. Je přece mnohem příjemnější a svobodnější, když si vyjdu s přáteli někam ven, místo abych si užil večer se svou milou, která, přiznejme si to, už nemá to kouzlo jako když jsme se potkali a poslední dobou dost přibrala. Nezáleží přece na okolí, je důležité, jak se cítím já!
Ano, každý se chce mít dobře. Jenže...
Když si žijeme podle toho, co se nám zrovna chce, co se nám hodí nebo je příjemnější, jaký má pak život smysl? Jaký má směr? Kam vlastně chci dojít, když nevím, po které cestě jdu? Když se ani na chvíli nezastavím a nezamyslím se nad tím?
Máme všeho dostatek, nemusíme přemýšlet nad hlubšími hodnotami. Nemusíme hledat odpovědi u Boha, v meditacích, intuici, nebo kdekoliv jinde, když nemáme nouzi a myslíme si, že vlastně všechno víme a všechno zvládáme. Ale pak přijdou ty rány. Tak jako se jednou za čas přižene větší bouře, tak se i v životě ukáže situace, na kterou nejsme připraveni a nevíme jak jí budeme čelit. Nemůžeme se jí vyhnout, ani se jí ubránit, jen doufat, že nebude moc krutá. Může to být rozchod. Nebo ztráta zaměstnání. Nebo smrt někoho blízkého. Nebo cokoliv, co nás zabolí. Pláčeme. Nevíme kudy kam. Teď by se nám hodil Bůh nebo osud, nebo něco, v co bychom mohli věřit, abychom překonali tuto zkoušku. Jenže my přece nejsme ti pánbíčkáři, ti upjatí ubožáci, co si v pátek večer čtou v Bibli, místo aby šli zapít konec týdne. Takže sedíme, nevíme co dělat, oči plné slz a zlost na celý svět. Najednou vidíme hodnoty lásky a síly, víry a odvahy a přestávají nás zajímat prkotiny, jako jestli má ta kšiltovka dobrou barvu nebo jestli nemám rozcuchanou ofinu.

Tohle není problém jen nás. Je to problém většiny světa. Ztrácíme víru. Nemyslím tím křesťanskou nebo jinak náboženskou, to je věc každého člověka. Ztrácíme víru v sebe. Místo abychom budovali svoje zdravé sebevědomí, abychom si vytvořili základ uvnitř a hledali štěstí v sobě, hledali jsme štěstí všude okolo a užívali si všechno, co nám mohlo alespoň trochu vynahradit ten vnitřní pocit prázdnoty, který nás sužuje, když jsme sami. Nevěříme, že bychom se dokázali sebrat z finančních nebo emočních problémů. Jak bychom tomu mohli věřit?
Nechci malovat čerta na zeď, ale náš dostatek, možná nadbytek VŠEHO nás vede k záhubě. Když pozoruji metrosexuály, kteří tráví každý den hodinu před zrcadlem, aby "se líbili sami sobě" a přitom netuší, jaké možnosti mají, je mi jich líto. Když vidím arogantní dívky, které od sebe odhánějí nápadníky, protože si rády myslí, že mají na lepší partie a budují si tak ego nedostupných a všemi žádaných královen, je mi jich líto. Koho z nich kdy napadlo, že štěstí ve skutečnosti nenajdou okolo, ale v sobě? Koho napadlo, že síla se skrývá v srdci člověka a ne v počtu zájemců o jejich přízeň? Koho napadlo, že hodnoty jsou opravdu někde jinde?

Někteří lidé si myslí, že brzy přijde válka. Je celkem jedno, jestli o pitnou vodu, nerostné bohatství nebo o neobnovitelná paliva. V každém období se nějaká válka objeví, je jen otázkou času, kdy přijde další. Náš pocit, že máme všeho dost, nás nutí myslet si, že válka nehrozí a nepřijde. To je právě ta myšlenka, která nás opět srazí na kolena. Když ze dne na den přijedou cizí tanky, zavolají sirény a my budeme muset napochodovat k obraně svých blízkých, pochopíme, že nebezpečí opravdu hrozí. Najednou se naše myšlenky změní.

Pod palbou samopalů nám dojde, že přátele můžeme ztratit během vteřiny, že rodina tady nemusí být věčně a že je čas si uvědomit, o co vážně jde. Možná někteří budou hledat naději i ve víře, možná někteří najdou skrytou odvahu a budou zachraňovat děti z hořících domů nebo přikládat obvazy na krvavé rány válečníků. Možná se ukáže, že jsou mezi námi hrdinové, do kterých bychom to nikdy neřekli. Určitě se ale stane jiná věc - ti arogantní nafoukaní frajeři, kteří si dokazovali svou sílu promiskuitou, lží nebo krádežemi, ti stáhnou ocas mezi nohy, někam zalezou a budou doufat, že to brzo pomine. Jejich "sebevědomí" bude rázem v nedohlednu a jejich moc bude ta tam. Už bude úplně jedno, v čem kdo jezdí nebo co má na sobě, protože, bude stačit chvilka a nezbyde po nás nic než díra od granátu. Myslím si, že v takové chvíli NÁM VŠEM dojde, na čem doopravdy záleží. Přestaneme se zabývat malichernostmi a začne nám záležet na důležitých věcech. Štěstí bude mít úplně jiný význam

Je mi 34 let, kdyby došlo k nějakému vážnému konfliktu, nejspíš bych také musel nastoupit a ukázat, co ve mně je. Nemám zkušenost s válkou a pevně doufám, že k žádné nedojde. Mám rád život, hledám štěstí. Ale vím, že tahle společnost potřebuje zažít ránu, aby se vzpamatovala.

Dnes jsem dostal docela komplikovanou otázku, snažil jsem se na ni odpovedět a snad se mi to povedlo. Až si tohle po sobě za pár let přečtu, asi se dost pobavím, protože život má ve zvyku měnit vše, včetně nás a našich názorů a pohledu i na nás samotné.

JAK VIDÍM OSTATNÍ:
Jsem človek, který se snaží vidět lidi okolo pokud možno i z jiného, než ze svého úhlu pohledu. Přemýšlím nad tím, co je mohlo dovést k tomu, co udělali nebo jak se zachovali. Jestli to vidím, jak se to doopravdy stalo se asi nikdy nedovím, ale je to pro mě snažší cesta, než někoho za něco odsoudit na základě zaběhnutých konvencí, kterých se nedržel. Protože ani ja sám nechci žít jen podle toho, co považuje dnešní doba za obvyklé. Pořád přemýšlím nad tím, proč tu jsem, co udělat proto, abych se vysmeknul z otroctví téhle doby a žil si svuj život, tak, jak chci ja. Snažím se chápat tenhle svět a lidi kolem ale vim, že nejdříve musím pochopit sebe, než pochopím vše okolo a doufám, ze jsem na dobre ceste sam sebe pochopit.

JAK VIDÍM SEBE:

Přemýslím nad tím každý den, proč dělám co dělám, proč mám zásady jaké mám, proč nedělám to co dělají ostatní, ale to co já i když to třeba není lehké, ale já si prostě stanovím, že je to pro mě nejlepší a prostě jdu touhle cestou. Snažím se první problém hledat v sobě, než si řeknu, že je problém v tom druhém, nevím jestli je to dobře, ale vždy si říkám, že když vznikne nějaký problém, nemusí to být pouze tím na koho jsem naštvaný, jen momentálně nevidím, co vidí ten druhý. Nemůžu to vidět, protože můj pohled na mě samotného není pohled nezaujatý a proto si myslím, že první musím projít všechny možné způsoby, kde se něco pokazilo u sebe a potom, pokud sám sebe presvedčím, že jsem nenašel chybu u sebe a nebo našel, ale neni jen z mé strany, tak to jdu rešit. Ale nedaří se, však to znáte, vždycky to vidíme jinak než ten naproti.

MÁ PARTNERKA:

Stanovil jsem si určité hodnoty, na kterých trvám a které hledám u svého protějšku. A ačkoliv to může znít povýšeně, tak pokud má nastávajicí nebude splňovat něco zásadního, co požaduji, tak si myslím, že to nemá cenu. Protože vím, že nebudu šťastný, když to tak nebude. Chci jen to co sám nabizím. Tzn. někoho, kdo už alespoň z části našel sám sebe a uvědomuje si své možnosti tady a zná své přednosti a vady. Někoho se svými idealy a sny, které si chce splnit. Spíše někoho pro rodinu, než člověka, kterej usiluje o vysoké postavení v povrchní společnosti, o které nestojím. Človeka, který je věrný a nehledá potěšení v alkoholu nebo jiných drogách. Někoho, kdo vnímá svět kolem sebe a lidi v něm. Kdo nevidí jen sám sebe a sve cile. Někoho, kdo si všimne, když v létě vyjde ven, jak krásně voní stromy okolo a stačí mu to k tomu, aby mu to zvedlo náladu a nabilo ho to do dalšího dne.

PLÁNY DO BUDOUCNA:

Dále uvažuji, jak co nejlépe finančně zabezpečit sebe a do budoucna i svou rodinu. Hledám možná východiska z toho, být pořád někde jako poskok celý týden a za odměnu mít volný víkend a pracovat za zlomek realné hodnoty práce, kterou jsem za tu dobu odvedl. Potřebuju vědět, že jsem ohodnocen 100% tudíž pracovat sám na sebe.
A co je pro mě důležité je to, vidět svět za hranicemi našeho státu. Cestovat a poznávat nove kultury a způsob jejich života, abych viděl více cest, kterými se člověk může dát a jak to vypadá v realitě i když je to vlastně stejně individuální, podle každého jedince.
Ale chtěl bych vidět životní příběhy ostatních lidi, kde třeba nehrajou ve společnosti takovou roli peníze, ale spíše mezilidské vztahy a vztahy k přírodě.

Prostě vyjdu ven a snažím se vidět detaily, které jsem dříve nevnímal, abych z toho světa viděl všechno a ne zrovna to co se mi hodí do krámu a nebo to, nad čím jsem zrovna premýšlel, ale abych měl otevřené oči, které mě třeba od mého přemýšlení odvedou k něčemu jinému, co bych neviděl ve spěchu za něčím nebo ponořen do myšlenek o svém nejbližším cíli.

A SAMOZŘEJME NAJÍT ČLOVĚKA, KTERÝ BY TOHLE VŠECHNO DOKÁZAL POCHOPIT A VIDĚL BY TO PODOBNĚ.

Dám vám hádanku – jsou 4 milióny let za biologickým vývojem normálních lidí. Kdo je to? No přece vegetariáni.
Nemám vegetariány rád. Ale jsem vůči nim tolerantní. Chápu, že se s tím člověk narodí, že za to nemůže a že je to prostě ALTERNATIVA, ale rád je nemám.
Osobně rozlišuju několik typů vegetariánů:
• Nemohu jíst mrtvoly. Ok, tento argument ještě beru, chápu a několik takových i znám.
• Žiju zdravě – dnes už se stěží najde seriózní vědec, který by se pod tuto fámu podepsal, ale v době největšího rozmachu vegetariánského hnutí byl tento argument častý a tvoří tak ukázkový příklad demagogie.
Pamatuji se z doby ještě nedávno minulé na dětský pořad VEGA, kde vegetariánskou víru propagovali nanejvýš komicky. Standa Hložek – zástupce to strany masožroutů – závodil s pozvaným vegetariánem v tom, kolik kdo dokáže udělat kliků. Standa samozřejmě s přehledem prohrál a celou opičárnu zakončil slovy: „Tady, děti, vidíte, že vegetariáni mají skutečně lepší fyzičku.“
• Chráním životní prostředí – tak tady jdu do kolen. Když totiž přijmeme klasické dělení věcí na „přírodní, přirozené“ a „umělé“, tak monokultury (v tomto případě pole sóji) patří jednoznačně do té druhé kategorie. Přidáme-li problémy s umělými hnojivy, erozí půdy a faktem že v minulosti s kvůli novým lánům skácel nejeden les, zjistíme, že vegetariáni nechrání životní prostředí o nic víc než typický „masožrout“.
• Vegani - odmítají jíst cokoli z živočicha, tedy nejen maso, ale i vejce, mléko apod.. Někteří z nich nosí kolem úst šátek, aby nesnědli ani mušku (zlí jazykové tvrdí, že šátek nosí, aby je nikdo nepoznal na demonstracích, to jsou však jen fámy). Osobně nechápu, že mohou jíst alespoň rostliny. Vždyť ty přeci vyrůstají z hmoty tvořené těly shnilých zvířat! Tímto typem pohrdám a líbí se mi myšlenka přesunout v systematickém třídění všechny rostliny do kategorie zvířat.
• Experimentátoři - nejedí nic. Nemohou snést pomyšlení na utrpení, které zažívá obilný klas, když vidí, jak se na něj žene kombajn, který už spásl tisíce jeho bratrů a sester před ním. Jeho utrpení je ještě větší než u zvířat, vždyť považte - obilný klas nemá nožičky. Experimentátoři se natírají zelenou barvou a, spoléhajíce na přirozenou adaptaci organismu, čekají, až se u nich vyvine schopnost fotosyntézy. Tento druh obdivuji. Jen je mi líto, že jich je z pochopitelných důvodů tak málo.
Osobně nesnáším dělení (ač demagogické) na zdravé vegetariány a „masožrouty“, jak nazývají ty z nás, kteří kromě rostlinné stravy pojídáme i stravu masitou.
Dost bylo těch lží, je na čase učinit jim přítrž! Vytvářím proto hnutí deviantů z opačného konce – skuteční MASOŽROUTI. Odmítáme rostliny, jíme jen maso a nic než maso. Máme rádi zdechliny a rádi ničíme životní prostředí. Ti úchylnější z nás dokonce odmítají sníst zvíře, které ve svém životě sežralo byt jen jedinou rostlinku. Ti ještě divnější si mohou dát na ústa trychtář a chytat tak mušky a další zdravou stravu ze světa hmyzu – obzvláště doporučeno pro cyklisty!