Jsem sám. Vystačím si. Zatím. Ale každé ráno jsem o den "zkušenější". Čas prostě běží. Samota není optimální způsob života člověka - myslím. Píši tady něco o sobě, o světě, co si myslím. Otázka je, jestli to někoho osloví. Asi to není úplně běžné, tady mluvit o životě. A přitom je to tak přirozené. U vztahu, pokud má být dlouhodobý, by mělo být důležité jaké životní hodnoty si kdo sebou nese, co je ochoten přijmout, co odložit. Pokud se někdo musí hodně přizpůsobovat, jednoho dne, dříve nebo později, zpřetrhá pouta a je konec.
Takže co mám já?
Jsem asi z minulého tisíciletí.
Nebo možná z příštího století?
Co je dnes vůbec normální?
Neobdivuji toho kdo má největší břicho.
Není mým vzorem lovec který zabil nejvíce bizonů, vítěz soutěže kácení stromů ani protipóly zelené, feministické.
Asi jsem tady špatně..
Svět nezměním, k moři nejezdím, reklamám se vyhýbám, nepotřebuji za každou cenu být součástí stáda, bez ohledu na to, kam jej ženou, tak mi to nechybí. Dnes reklamy nabízejí zpravidla to, co nikdo nepotřebuje. Naopak, co potřebuji, chci mít. Snažím se dělat, co je správné.
Podobné životní cíle ale tady nikde nevidím.
Něco je špatně.
Možná je to tím, že nehledám někoho pro volný čas, ale někoho pro každodenní život. Nebo ta, kterou hledám, nechodí na net. Já bych vlastně taky nemusel. Zdá se, že internet nic neřeší, je to ztráta času. Nemá asi smysl dopisovat si tady, víceméně veřejně se sympatickou paní stovky kilometrů daleko. Pravděpodobnost setkávání je, myslím, velice malá. A až setkáváním se pozná ta pravá. Je to prostě na dlouho. S tím asi většina tady souhlasí.
Když se tady dívám kolem, kdo přesně ví co hledá, u něj není pro partnera místo. A když paní napíše nebudu se měnit, asi je taky zbytečné odepisovat. Každý vztah je specifický, bez přizpůsobování je to kámen a voda. Asi by bylo vhodné směrovat se k přírodě, k soběstačnosti. A tam mi ještě hodně chybí.