Četl jsem zprávy a zaregistroval titulek "V babyboxu našli roční holčičku, dostala nádherné jméno". Opravdu šťastný příběh, který může takto otitulkovat jedině ženská - raději bych věděl, že to dítě je v pořádku/není nemocné/nikdo jejnetýral a tak dále, ale holt je jméno důležitější, to děvčátko musí být štěstím bez sebe; že sirota s bídnou budoucností ? Nevadí, má přece nádherné jméno ! Příště prosím i uvést, v jaké značce oblečení byl ten prcek odložen, neochuzujte nás o informace !

Před týdnem zase na mě baflo "Vlak EuroCity narazil u Prahy do stromu". Hm, alarmující zjištění - začal jsem spřádat úvahy o zlotřile úskočném stromu, který se rozhodl zničehonic vyrůst v kolejišti ... nenápadně a pokoutně si počkal, než pojede vlak na Prahu a pak si prostě zlomyslně vyrostl, aby do něj vlak narazil. Ale vlastně ... strom v tom prsty mít nemusí, co když za vše může vlak ? Jak jezdí každý den stejnou trasu, už ho to tudy nebavilo ... nebo měl zpoždění a chtěl ho dohnat ... a tu ho napadlo, že to dneska vezme zkratkou přes les, jenže ouha, neznaje terén, v cestě byl strom, lajdácká neznalost mapy neomlouvá. Styď se, EuroCity !

Jako správný čerstvě zrozený devadesátkový manažírek jsem nesnášíval svátky a volné dny, páč mě brzdily v mém profesním rozletu. Byla to doba, kterou už nelze zopakovat a jejíž ducha nelze reprodukovat ani vysvětlit - a je to dobře, co bylo, bylo a nechť minulost zůstane minulostí (věčné hledačky "vyřešené minulosti" by měly zaplesat, páč já tyto věci uzavřené mám po všech stránkách). Popravdě: zopáknout bych si to nechtěl, protože v první řadě to byla doby mých kolosálních chyb a omylů. Tehdy to vidět nebylo, dnes je do očí bijící, co jsem byl za debílka.

Jsem ale napravený: dnes je volno a užívám si ho a jsem rád za takové dny, zvlášť když jsou - což dnes platí - doprovázeny nádherným počasím. Zatím tu nikde kolem ani nikdo nerámusí, tudíž panuje idylické ztichlé dopoledne. Tím spíš při vědomí, že dneska mi nikdo nezavolá ani nenapíše nic, co bych musel řešit, to je prostě paráda.

V televizi, kterou nemám, dnes dávají na Primě starou českou veselohru "Roztomilý člověk". Ten film opravdu vtipný je a velmi (nevím, zda si lidé uvědomují, že tyto filmy vznikaly za nejtužšího Potektorátu, to je fakt sila). Polda Krušinová je pro mě ztělesnění vtipné ženy (plus Nataša Gollová byla prostě nádherná); vtipných žen je totiž až zoufale málo a co se kinematografie týče, vím ještě o dvou filmech, kde se vyskytují: první dil Bridget Jones a Svatební cesta do Jiljí. A pak už nevím, nevím - a v běžném životě jich je poskrovnu stejně tak. A ještě jednu bych zmínil - Amy Santiago z seriálu Brooklyn 99, to je ale jiná kategorie: je to nejvtipnější ženská beze smyslu pro humor.

Já mám kliku, že kolem sebe pár takových veselých čarodějnic mám - s původní M., L. i se druhou M. (neboli T.) je v vcelku sranda, s každou trochu jinak a dohromady je to s nima vždycky fraška až na půdu, takže je o zábavu postaráno. Ale v globálu je to spíš trága, tudíž se divím, že tady prakticky každá poptává nějakýho vtipálka. I když vlastně nedivím, zkrátka somrují, co samy nesvedou, to je logické. Pro potenciální šprýmaře mám jedno varování do života: když ženská chce "smysl pro humor", mylně si to nevykládejte jakože máte být baviči, kdepak; ona chce, abyste se smáli tomu, čemu se směje ona, běda jak ne ! A třikrát běda, když se budete smát tomu, co říká nebo dělá ona, to se rovná vyhlášení nepřátelství, na to bacha, o tom se nežertuje.

Letos je RumFest 20. května a koná se na moc pěkném místě - ve Žlutých lázních, venku, na břehu Vltavy ... takže za předpokladu, že nebude lejt, vypadá to jako vydařené sobotní odpoledne ve společnosti spousty*) rumíků. Já rumu zrovna neholduju, považuju je za značně přeceňované pitivo, ale Česko v podstatě jede na rumu; když chce nějaká firma spustit novou značku, Česko je jedna z povinných destinací - když se to neujme tady, asi se to neujme nikde. Mám i teorii, proč tomu tak je: rum pijou hodně ženský, z nějakého neznámého důvodu, mnohem víc než whisky nebo jiný špiritus, nechápu. Nic s tím ale nenadělám, tak se tím nebudu rmoutit a ze slušnosti se na fesťáku zastavím, když už mě - jak jinak - pozvali. Kdyby mi chtěl někdo dělat doprovod, nechť se přihlásí, vstupenky nepotřebujeme, páč jsme VIP, stejně tak si myslím, že i degustačky budou grátis, když mě uviděj. Být alkáč, jsem v sedmém nebi - leč nejsem a tak si ty frťánky spíše jen ovoním, pokecám o tom či onom a tu a tam ucucnu homeopatický hlt, abych neurazil, beztak je to na jedno kopyto po 4. vzorku.

*) A když už jsme u "spousty" ... když se na toto slovo zaměříte a začnete poslouchat, jak lidé mluví, zjistíte, že cirka 7 lidí z 10 to špatně skloňuje; nevím proč, ale je to tak a je děsný, že to nikomu neva

Sousedům umřel včera pes, paní je z toho celá špatná a nedivím se jí. Mně se to stalo před 8 lety a byl to tak bolestný okamžik (i dneska je, když si na to vzpomenu), že už jsem si řekl: nikdy žádné domácí zvířátko. Vida, mám hned tři.

"To za našich mladých let nebývalo !", řekl jsem si pěkně po důchodcovsku do návratu domů. Všude, kam jsem za poslední týden vkročil, vyřvávala nějaká hudba, naprosto není úniku. Kdyby aspoň bylo co poslouchat - ty kočičiny, co se poslední roky linou éterem, jsou jedna jak druhá děs běs. Za našich mladých let se hrály onačejší songy, které měly pořádné melodie, hlavu a patu a pěli je skuteční zpěváci totiž a ne ty dnešní retardovaný rychlokvašky, co by měly nejprve zajít k logopedovi, než si stoupnou před mikrák.

Po pár akčnějších dnech jsem měl včera lenivou náladu a v návaznosti na výše napsané jsem přikročil k činu a učinil experiment, abych to i dokázal. Na youtube jsem vyhledal kanál, kde je krátký sestřih 150 TOP songů, které frčely v tom či onom roku - nejsou to celé písně, ale jen úryvky, podle které tu skladbu nebo interpreta poznáte + u většiny songů je i video. Dal jsem postupně roky 1977 - 2000; 1977 proto, že jsem tehdá začal chodit do školy a chytali jsme německou TV a koukali na jejich hitparády ... a 2000, páč se to tak nějak nabízí jako předěl před/po. Takže jsem absolvoval výlet do minulosti a zopáknul si nastíněných 24 roků, 24 x 15 minut = celkem 3600 písniček ... A BYL TO STRAŠNÝ ZÁŽITEK !!!

Ještě teď se klepu. Až když si to takto poskládáte za sebou jedno po druhém, teprve pak vám dojde:
- co za sračky jsme zamlada poslouchali
- jak jsou ty melodie stále stejné
- jak byli už tehdy ti interpreti strašní
- to příšerný oblečení
- a tak dále

Za své omyly jsem zvyklý se omluvit; tímto se omlouvám mileniálům + všem těm generacím X, Y, Z a BŽ nebo která ještě existuje - vaše hudba je samozřejmě i nadále hrozná a interpretovaná retardovanými rychlokvaškami, co by měly raději zajít k logopedovi, ale za našich mladých let to vůbec nebylo lepší, takže fakt soráč za neopodstatněné nařknutí.