Pěkně se nám to slejzá tady na seznamce. Už jsem tu letos načapal (ač ne v tomto pořadí):
- mou bývalou přítelkyni, se kterou jsme si hráli na doktory před 10 lety a zažívali pár let dobré i zlé ... do doby, než už mi začalo lézti krkem, jaká že to je notorická lhářka; od té doby jsem ze svého slovníku a konání nadobro vyřadil terminus technicus "druhá šance", páč mnou poskytnuta byla a byl jsem po zásluze potrestán a dobře mi tak
- paní, kterou jsem utěšoval v roce 2000, když jí bylo necelých 18 (!), čekala dvojčata (!!) a měla před rozvodem (!!!)
- naši grafičku, kterou musím neustále uhánět o termíny, páč všecko dodává pozdě a až po urgencích, ale na somrování na seznamkách čas má; nepracovat pro nás, tak už ji dávno zvu na hrátky taky, jelikož je chytrá a tak trochu blázen (pro mě ideální kombinace), ale jaksi nemohu, když spolu děláme
- holku, co u nás pracuje (a dobře, dlužno podotknout; takže bych jí přál, nechť uspěje, ať už tady či jinde, je to takové hodné a spolehlivé děvče) a se kterou si na nic také hrát nebudu, viz výše
- soudružku, co u nás dělala 6 měsíců v roce 2012 (a špatně a tudíž jen půlrok a pápá) a kde by mě na žádné neplechy ani nenapadlo pomyslet, bo se mi nelíbila ani tehdy a tím méně dnes (nehledě na viz výše)

Co z toho vyplývá ? Jednak, že jsem veselý a hravý, holt už je to venku, teď abych ty nápadnice odháněl vidlema; druhak, že svět je malý, prostě jako v podstatě jako; a také, že jsem odhalil jen ty ofotkované - avšak kdo ví, co se tu poflakuje za další známé existence a nevím o nich a tajně mě tu šmírují. A já na to co ? A já na to, že je mi to volný, neschovávám ani sebe ani své názory. Ani v reálu, ani tady.

Když jsem včera bloumal po ulicích vezdejších, uvědomil jsme si jednu hrůznou skutečnost - že ženský dneska vypadaj příšerně, protože jsou jedna jak druhá samá černá můra. Černý boty, černý kalhoty (to v lepším případě, jinak legíny a o těch už jsme si něco řekli), černý trika nebo mikiny, černý bundy. Černý stíny. Plus třešínka na dortu v podobě černých vlasů, připlácnutých na hlavě jak pako a rozčísnutých uprostřed pěšinkou jak Wednesday z Addams Family (v případě lepším) nebo jak Samara z hororu Kruh. Tristní pohled. Jedva jsem si to uvědomil, pochopil jsem, jak obludných rozměrů to doznalo a jak černo kolem mě je. Jak vrány kdyby se slétly ze širého světa a pokryly v jarním rozpuku rašící přírodu a zastiňující vše živé. Prodíral jsem se ulicemi skrze zástupy černých přízraků, šinoucích se po chodníku, zaplavila mne černá vlna vyleznuvší z autobusu MHD, černo bylo prostě všude ... až mi z toho bylo úzko, čím že jsem to obklopen (k těmto černým Mordorským čarodějnicím přidejme armádu šedo-béžovo-military ohozů důchodců nad 60, kteří nám tu radostně budovali socialismus a naučili se nosit tyto fešné válečné barvy) a připadal jsem si jak ve filmech s tlupama nemrtvých (v tom daleko od pravdy nejsem, páč každá v ruce mobil, takže to zombies vlastně jsou). Dnes se opět chystám ven a roztřesen jsem z toho už od časného kuropění. Kde se bere ta potřeba vypadat stejně jako ostatní ? Zkrátka další důkaz, že s rostoucí genderovou rovností ženy ztrácejí fantazii, kteréžto já si na nich naopak vždy velmi cenil (a cením i nadále a proto se moc nechytám), fantazie se nenosí a je už jen pro zpátečnické šovinisty jako jsem já.

Nevím, jestli už jsem to psal, ale žehlička na vlasy je po atomové bombě druhý nejstrašnější vynález zkázy (třetí jsou skinny jeans). Tytam jsou doby, kdy si ženy dělaly účes a měly šmrnc, stačí se podívat na film nebo seriál 20 let dozadu. Výše popsané na hlavu připrdlé narovnané tragické háro účes NENÍ, to ať se na mě nikdo nezlobí.

Projížděl jsem na webu zprávy a byl tam i titulek "Stop prokrastinaci aneb 4 tipy, jak dokončit úkol včas" a to mě zaujalo, jelikož osobně prokrastinaci považuji za motor pokroku. Dočetl jsem se tradiční snůšku nesmyslů, přičemž na konci inkriminovaného veledíla je nám v bodě č. 4 doporučeno používat "metodu pomodoro", že díky ní získáme navíc pocit kontroly nad časem i samotnými úkoly a že, cituji: "střídáním pracovních pomodor s pauzami je dosahováno maximální duševní čilosti". Co to je za blábol ? Jaký pomodóry ? Pomodoro je přeci italsky rajče ... proč se nějaká metoda jmenuje po rajčeti a ne třeba krumpáč nebo sysel ? To nám ale článek neosvětlí, protože autorku už přestalo bavit mačkat CTRL+C a CTRL+V, páč její nevelký mozeček už byl znaven a odešla prokrastinovat. Jenže ve mně tyto nesoulady budívají potřebu vyzvědět, PROČ to tak je. I zadal jsem do vyhledávače "metoda pomodoro" a ejhle, skrze jedno kliknutí jsem se dozvěděl, že Taloš, kterej s těma rajčatovýma teoriema přišel, si pro potřeby výzkumu nastavoval čas na kuchyňském budíčku, kterému se u nás říká "minutka", přičemž ten jeho byl ve tvaru - to byste neuhodli - rajčete. Aha ! Teď to teprve dává smysl; já to už vím (a navždy, to se nezapomíná), vy to víte - a jediný, kdo neví, je autorka článku, bo ta nána nemá šajna, o čem blábolí. Nicméně takto vznikají vědomosti - že se pídím; mezi námi děvčaty: mám v profilu uvedeno INTP a dementku poznám dle toho, že se zeptá, co to je, namísto aby si to za 15 vteřin zjistila sama, prostě jako.

A co se prokrastinace týče: největší umění na světě je umět odložit to, co snese odklad a neudělat to, co se neudělat má (a pro ženy přidávám: neříkat věci, kterých budete litovat) a vedu k tomu i své podřízené. Chtít všechno hned je škodlivé.

Bystřejší pozorovatelé jistě dávno zjistili (a jest důkazem mé bezmezné důvěry v lidstvo, že i přes denní přísun dalších a dalších důkazů o opaku, i nadále se domnívám, že tací jsou i zde na seznamce), že jsem dlouho nedal k dobru nějakou běhací story - a měli by pravdu. Přičemž důvod je velmi prostý: neběhal jsem. Kvůli (nabízelo by se napsat "díky", ale to by bylo nesprávně, víme ?) kombinaci jistých zdravotních komplikací, jistých rodinných důvodů a jistého fuj-fuj počasí se to prostě nedalo ... lépe řečeno: řekl jsem si "ne", až najede správný čas. A správný čas nastal dnes.

Ledva jsem za sebou zavřel vchod od baráku a vyběhl, zcela jasně jsem si vybavil poslední den, kdy jsem byl na trase, naprosto jasně jsem zacítil vůni, která venku byla (dost dám na vůně; vybavuju si v hlavě vůni věcí nebo prostředí před 30 lety klidně, popsat bych je neuměl, ale vím o nich ... a když mě teď nějaká taková praští přes nos, hned se mi vybaví.). A tak jsem tedy zkouknul, co se za ty dlouhé (na můj vkus dlouhé byly) týdny událo - tu nová pergola, tu nová dlažba, tu nová manželka ... a za zvuku sekaček, vrtaček, dětiček a jiných -ček jsem si dal svůj větší okruh a v dovádivě bujaré náladě pak přidal, osvětlován jarním slunkem tu zleva, tu zprava, i ten druhý (ač to v plánu nebylo), neb to všechno bylo takové nějaké "fajne", jak říkají domorodci na Ostravsku.

Nyní již vykoupán, nabalzámován, učesán a všelijak jinak -án a -en tu ujídám něco jako vlastnoruční bruschettu pomodoro. Zbylo mi to něco málo bílého chleba, tak jsem si to uklohnil; jako z pizzerky sice není, ale docela se povedla, proč se nepochválit ? Nikdo z vás to neudělá a tak to zas musím odmakat sám.

Prostě další vydařený den. Copak nám uchystá zítřek ?

Dnes jsem měl pocourávat v Praze, leč nestalo tak, vyskytly se jisté obstrukční obtíže, takže jsem nikam nejel. Homo proponit, deus disponit. Společnost mi tedy dělá můj zvěřinec. Nikoho to nebude zajímat, ale za chvilku mají kočky narozeniny - 7 let to společně táhnem, rozdíl mezi nima +/- 10 minut vždycky, Černej první, pak dva mourci (ty jsem daroval a bylo to těžké rozhodování, od koho se odloučit, když jsem si je tak pěkně odchoval, fakt to bylo ... smutné... jak se asi mají ?), pak Bílej a naposledy po necelé hodině Malá Kočka. A že byla malá, list papíru v tu chvíli vážil víc.

Díky nabytým zkušenostem mohu dát dobru i zaručenou radu, jak úspěšně vyjednávat s kočkou: až něco bude chtít, udělejte to, co chce, máte na chvíli pokoj; není jiné cesty, pokud nechcete zbytek života strávit odstrčeni, osamoceni, v opovržení a zatraceni. Vyžaduje to obrnit se maximální trpělivostí a rezignovat na osobní život, jelikož když máte kočku, máte zaměstnání na 36 hodin denně. V mém případě krát tři. Je totiž nesmírně zábavné - z jejich pohledu - nedělat nic najednou, krom vzájemného pošťuchování. Jíst chce každej zvlášť (a ideálně něco jiného), ven chce každej zvlášť a když už ne, tak dovnitř nikdy společně. Jedna mňouká zezdola, druhá zase nahoře a třetí zas odněkud jinud. Uložit ke spánku taky extra samozřejmě, to má své ustálené procedury. A tak by šlo pokračovat. Osobně je podezřívám, že si na začátku měsíce udělaj poradu, kde si domluvěj přidělené turnusy, abych byl vytěžován po celý den rovnoměrně a systematicky, bo kdybych měl moc volna, byla by to nuda a neměly by dobrý pocit z řádně odvedené práce.