Myslím, že od určitého věku to mají obě strany při hledání partnera stejně těžké. Když nemáš to štěstí někoho potkat včas, najednou koukáš, že všichni normální seriózní lidi jsou ve vztahu a ty tak můžeš narazit jen na single: podivíny, věčné užívače života, kteří se nechtějí vázat nebo teda, při velkém štěstí, lidi po rozchodu a doufat, že nebudeš dočasná náplast na zlomené srdce.
Do toho máš určité představy o vhodném protějšku, ze kterých nechceš slevit, přemýšlíš, koho si pustíš do života, protože nemáš zapotřebí brát všechno za každou cenu a ten výběr je najednou tak úzkej, že je z toho hledání jehly v kupce sena.
Přitom jsi snad normální slušný člověk, který jen nemá moc příležitostí v reálu někoho potkat, protože máš už svůj zaběhlý život (práce, povinnosti, sport, akce se stejnými lidmi...), máš se vlastně dobře a nic ti až tak nechybí, ale taky cítíš, že prostě nemusí být špatný, když máš k sobě někoho fajn, kdo ti rozumí víc než pár zbylých přátel, protože většina už řeší rodinu a jsou někde jinde.
No jo, jenže zde uvedné řádky asi pochopí jen určitá část lidí. Právě ta část lidí, kteří nějak mizí. Žiju totiž v době, kdy zdravý rozum a zodpovědnost jsou pro většinu lidí cizí slova. O morálce kážou ty největší svině a všechno je tak nějak divně pokřivený. To způsobuje, že ta hrstka opravdu normálních lidí, kteří hledají slušný protějšek, se pak na seznamce donekonečna vystavuje jak nějaký looseři a dříve nebo později to stejně vzdají. Všechno to navíc ztěžuje fakt, že většina normálních lidí přistupuje k seznamce nedůvěřivě, protože slušným chlapům snižuje šance záplava debilů a úchyláků, zatímco slušným holkám zase vyprsený duckfaces. Celé je to pak takové paběrkování na smetišti, které asi nejde vydržet moc dlouho.