Tvořily ho dvě mohutné věžovité stavby na březích řeky, mezi nimiž se pnuly tři gotické oblouky. Prostřední oblouk byl údajně před několika lety uměle zvětšen, aby pod mostem mohly proplouvat větší lodě, a zřejmě zároveň s tím odstraněna mostovka. Most je tak nyní již nefunkční, a slouží jen pro potěchu turistů. Jak ostatně vypadal nástup na mostovku přes obě krajní věže, není z dochované konstrukce úplně jasné.

Cestou zpět k nádraží jsem se zastavil v malém supermarketu, a koupil si dvě čokoládové rolky z lístkového těsta, ještě teplé , a k tomu litr mléka.

Vlak přijel po chvíli čekání a rychle hladce klouzal zasněženou krajinou. Po levé straně se objevily veliké povrchové uhelné doly. Oproti těm severočeským byly daleko méně plošně rozlehlé - hloubku však měly podobnou. Působily tedy opticky jako hlubší: místo aby dno povlovně klesalo, spadaly od okrajů kolmé stěny do velikých hloubek, přičemž protější stěny byly poměrně nedaleko.

Přišla opět zasněžená venkovská krajina. Vesničky, staré statky, stromořadí. Když vlak zanedlouho zastavil v menším městě, spíše městečku, vystoupil jsem. Podle mapy měly být v okolí nádraží dvě pivnice a jeden bar. První z pivnic byla zrušena. Bar uzavřený - nebylo jasné, zda dočasně, či trvale. Druhá pivnice fungovala a nesla název U modrého mnicha. Po chvíli váhání jsem vešel dovnitř.

Mladá tlustá blondýna, která seděla s hosty u jednoho stolu, mi natočila pivo. Na čepu měli jen obligátní místní napodobeninu piva plzeňského typu, která zde chutná po zapařené slámě, a místní ji vždy pomalu ucucávají že čtvrtlitrových sklenic. Cena byla tak nízká, jak jsem v této zemi snad ještě ani nezažil. Podnik však musel mít v takovém případě i nízké náklady, jichž zřejmě dosahoval i tím, že vůbec netopil. Nedivil bych se, kdyby těla štamgastů a obsluhující dámy byla jediným zdrojem tepla v místnosti. Lokál evidentně pamatoval lepší časy: stěny byly obloženy vyřezávanými dřevěnými deskami a zrcadly, honosně působily i lustry - a dřevem obložená fasáda: třebaže již značně zchátrala.

V jednom z nich jsem vystoupil. Blížilo se již poledne, ale ulice byly skoro prázdné. Sněžilo, ale zde ve městě sníh s dotekem země roztával, na ulicích tedy neležel. Po chvíli cesty pustou uliciise po pravé straně objevilo pekařství. Bylo plné lidí, někteří dychtivě nakupovali lákavě vyhlížející chleby. Nikde nebylo vidět cenovky, ale vzhledem k zájmu kupujících pravděpodobně nebyly ceny přehnané- což zde v soukromých obchůdcích někdy jsou. Čekat ve frontě se mi nechtělo - ostatně bych bochník ani neměl kam dát: batoh se mi začátkem měsíce roztrhal, a zatím jsem si nekoupil nový. Na výlet jsem tedy vyrazil jen nalehko, bez zavazadla, a nijak mi to nevadilo. O kus dál přišel most přes řeku, za níž na jakémsi pahorku leželo historické centrum. Mohutná románsko-gotická katedrála, kolem ní záplava středověkých cihlových domů, jakoby sestavených z kousků perníku nebo čokolády, z nichž vystupovaly šedé masy dalších románských a gotických kostelů. Posedával jsem v jejich interiérech a nasával atmosféru nebo se procházel liduorázdnými ulicemi, na než vytrvale a hustě sněžilo. Zvolna jsem přešel přes velké náměstí, které se i tak jmenovalo. Je zajímavé, že v této zemi se snad v polovině měst hlavní náměstí kdovíproč jmenuje "Velké náměstí". Metropole je v tom vzorem, a ti ostatní se opičí. Na ulicích nebyli téměř žádní lidé a většina restauračních podniků byla zavřená. Nálada tohoto poledne připomínala spíše Nový rok, než druhou lednovou sobotu. Vše působilo ospalým až vyloženě spícím dojem. Možná se lidé z atmosféry svátků na přelomu roku zatím ani pořádně nevzpamatovali, a pořád svým způsobem spí, napadlo mě. Minul jsem hospůdku... I když na ulicích nebyl nikdo a "zahrádka" (jaký teď měla smysl?) byla také prázdná, interiér byl plný lidí, kteří jako by se tam tiskli jeden k druhému v touze uchýlit se v tomto (ne-)čase někam do živočišného tepla... Řekl jsem si, že na pivo je ještě času dost, a pokračoval dál.

Došel jsem až k jednomu z mostů, který údajně jako jediný přečkal bombardování za druhé světové války.

proměnil. Pohovor pak již dlouho netrval. Nepředpokládal jsem, že ještě někdy zavolá, a měl jsem pravdu.

Reakce firem na mé dopisy a životopisy několik dní doslova pršely a jejich proud dozníval ještě i druhý týden. Naprostá většina byla zamítavých, a to dokonce i od renomovaných firem, do nichž bych se se svou praxí vyloženě hodil. Napadlo mě, že to lidé si možná o mém debaklu před léty něco zjistili, a proto třeba nemají zájem. V mém bývalém oboru, stejně jako v řadě jiných, se lidé do určité míry navzájem znají, tak nějak se ví, kdo je kdo, a jen se "převlékají dresy".

Po zkušenosti z prvního pohovoru jsem si uvědomil, že bude třeba důkladně promyslet, jak mluvit o mé činnosti v posledních letech, abych tím neztratil naději i na místo posledního portýra, co někde u kanceláří leští kliky.
Další pracovní pohovory jsem tedy prozatím odložil na neurčito.

Ale abych se vrátil k současnosti: není již pátek večer, ale neděle večer, a já sedím opět v pajzlu naproti novogotickému nádraží, kde piju pivo - jak jinak. Včera jsem vstal pozdě - až se svítáním, které zde v této roční době přichází někdy kolem půl deváté. Udělal jsem si dva sendviče, vypil džus a čaj s mlékem a vyrazil na nádraží. Sněžilo a na zemi ležel lehký poprašek. S výjimkou mého oblíbeného pajzlu, kde jsou lidé v kteroukoli denní dobu, nebylo nikde téměř ani živáčka. Davy Arabů a černochů, jež společně s místními bezdomovci, taxikáři a různými individui okupují v hojném počtu prostor před nádražím od jara do podzimu, byly tentokrát ty tam. Nasedl jsem na vlak a vyrazil tichou a bílou krajinou pod šedavým nebem směrem k hlavnímu městu.
Na velkém nádraží byl poněkud menší ruch, než bývá zvykem. Měl jsem jen pár minut... Vlak vyrazil, a přišla krajina ne tak rovná a hustě zastavěná jako předchozí, ale mírně zvlněná a pokrytá poli a remízky, mezi nimiž ležely hustě rozesety malé vesničky a osady. Působila venkovsky - ne již předměstsky, a ani průmyslové areály, dříve hojné, se mimo města už prakticky neobjevovaly. Měst bylo ostatně málo.

v jednom oboru, může velmi dobře dělat pomocnou či polokvalifikovanou kancelářskou sílu i v nějakém jiném... Dostával jsem zkrátka pozvánky na pohovory v podstatě jen na stejné či velmi podobné pozice, jaké jsem již dříve zastával. Pozvánek bylo dost. Vybral jsem si jednu z nich, která přišla mezi prvními, a pohovor absolvoval

Nikdy jsem si nepředstavoval, že mě pozvou zrovna tam - měl jsem představu, že bez "tlačenky" se člověk na podobná místa nemůže dostat. Byl časný podvečer a na ulicích pražského centra plných yuppies, turistů, rentiérů a studentů, se již stmívalo. Od stanice metra jsem se zakrátko dostal k rozlehlé budově státní instituce, kde se to hemžilo vážnými a bodrými lidmi s tituly, jímž bývá práce koníčkem. Ty šedobílé vykachličkované prostory zalité žlutým světlem mi tak trochu připomněly, čeho všeho jsem v životě mohl dosáhnout, a nedosáhl. Po chvíli jsem labyrintem chodeb probloudil kamsi do zasutých prostor, kde sídlil "obslužný aparát". Otevřel jsem jedny zdobené dveře, které pamatovaly první republiku, a octl se v kanceláři plné dřevěných přihrádek, vitrín a dokumentů od podlahy až po strop.

Žena, která pohovor vedla, byla zhruba mého věku a působila celkem příjemného. Zaznamenal jsem, že během rozhovoru jako by z ní začala být patrná jistá odměřenost a nelibost, ale jsem zvyklý, že podobné reakce v lidech vyvolávám. Sám jsem se cítil poněkud nervózní, protože to byl po letech můj první pokus získat kvalifikovanou práci a o problémech, které tomu mohou stát v cestě, jsem dobře věděl, jsem dobře věděl. Po věčné stránce se však rozhovor odvíjel přirozeně: vyprávěl jsem o tom, co, kde a jak jsem dříve dělal a vyptával se trochu, co a jak dělají oni... Bylo patrné, že práce by tam nebyla nijak zvlášť náročná a měl jsem dojem, že něco takového bych pravděpodobně zvládl i ve stavu, v jakém jsem byl tehdy v roce 2022. Když se však ta paní zeptala, co jsem dělal poslední tři roky, a já místo trapných výmyslů raději otevřeně řekl, jak se věci mají, měl jsem pocit, že její přístup se silně

Mít přirozenou schopnost "získat si lidi". Jsou ale i pozice, kde o úspěchu rozhodnou spíše nějaké specializované schopnosti či dovednosti, které nebývá snadné mezi lidmi najít. Samozřejmě existuje i jiná cesta: úplatek - ale i ten je určitou realizací onoho principu vzácnosti.

Princip vzácnosti při získávání sociálních pozic jako by v sobě nesl jistý paradox: běžná, průměrná sociální pozice není sama o sobě ničím vzácným: naprostá většina lidí má nějakou takovou. Má-li však člověk onu pozici získat, musí se k tomu vykázat něčím, co vzácné je.

Podobný princip jsem vlastně neustále pozoroval, šlo-li o partnerské vztahy. Když jsem na ulici viděl pár - běžná žena, dívka či babka, a vedle ní běžný muž, kluk anebo dědek, nikdo z nich nepůsobil ničím vzácně: obyčejný k obyčejnému. Kdykoli jsem ale přišel na schůzku s nějakou takovou "obyčejnou" dívkou či ženou, začala tvrdit, že ona rozhodně nechce jen tak někoho obyčejného, ale jen toho, kdo ji něčím "zaujme" - tedy zapůsobí na ni právě něčím neobyčejným a vzácným.

Skeptik ve mně však trochu pochybuje, že musely mluvit pravdu: možná dobře věděly, že by jim stačil někdo zcela obyčejný, já jsem jim však připadal něčím podřadný, obludný či problematický - nechtěly o tom však mluvit, aby se vyhnuly kontroverzím. Stejně tak potenciální zaměstnavatelé na mých nesčetných neúspěšných pohovorech mohli mít prostě z něčeho pocit, že by se mnou měli problém. A proto mě nechtěli, i když by jim býval stačil i někdo úplně obyčejný. A proto se také tvářili tak nadutě a povýšeně, proto kladli ony zlomyslně hloupé otázky...

Ani jsem si nepředstavoval, že mé životopisy a odpovědi na inzeráty vyvolají takovou odezvu... Byla však poněkud jiná, než jsem čekal. Především jsem si všiml jedné věci: tam, kde náplní práce bylo něco jiného, než jsem dělal doposud, přišla vždy zamítavá odpověď. Jako by ti zaměstnavatelé vůbec nerespektovali fakt, že administrativní práce mají všude do značné míry podobnou povahu a postupy, a kdo dříve dělal kvalifikovaného úředníka