Jídlo, u nějž byly často cenovky přímo v českých korunách, zde také nikdo nekupoval. Vlna svévolného předražování potravin českými obchodními kartely v roce 2022 vyhnala řadu lidí na nákupy do této země, jejíž měna měla tehdy navíc výhodný kurz. Od té doby se ceny v naší zemi poněkud ukáznily, zatímco zde vzrostly a zdražila i zdejší měna. Nákupy zde tak zůstávají výhodné již jen pro málokoho.

V nedaleké vietnamské restauraci jsem si objednal hovězí polévku Pho a pivo. Pípu měli bohužel prázdnou, a chmelový mok byl tak dostupný pouze v lahvích. Ze zkušenosti jsem věděl, že pivo v této zemi je obvykle drahé a špatné. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistil, že toto lahvové pivo je pouze drahé... Polévka Pho nebyla tak dobrá, jakou ji dělají Vietnamci v Čechách, i když rozdíl nebyl nijak zásadní.

Vyšetření bylo u konce.

Zpět na nádraží jsem byl poměrně brzy. Jízdenka, kterou jsem byl vybaven, platila na celý den, a tak jsem se jí rozhodl využít k další cestě. Chvíli jsem přemýšlel, a pak nastoupil do jednoho z vlaků čekajících na odjezd.

Vlak vyrazil rovinou jako stůl, která se později začala ponenáhlu vlnit, až přišlo táhlé stoupání do nízkých kopců. V nížině po pravé straně se zalesklo rozlehlé jezero. V následujícící stanici část vlaku odpojili a poslali k horám daleko na obzoru. Polovina, v níž jsem zůstal, vyrazila mezi lesnatými pahorky a vršky malebnou krajinou směrem k již blízké státní hranici. Zanedlouho jsem z vlaku vystoupil v menším městě. Dostal jsem chuť na oběd a pivo, ale nedávná rekonstrukce nádraží s sebou přinesla totéž, co velmi často i jinde: zrušení restaurace. Namísto ní jsem nalezl jen jakési nevábné bistro studené jak designem, tak charakterem kuchyně. Když jsem se zeptal, zda ten smažený sýr v housce, co mají ve vitríně, mohou ohřát, odmítli. Pokusil jsem se najít nějakou restauraci v okolních ulicích, ale nalezl jen jednu zrušenou a jinou uzavřenou. Autobus že stanoviště před nádražím vyrazil asi za půl hodiny. Jeho konečnou stanicí bylo malé lázeňské městečko na druhé straně hranice. Vystoupil jsem po půlhodině jízdy ještě mimo lázeňskou část, u veliké tržnice při hlavní silnici

Při pohledu na tamní sortiment jsem pochopil, proč jsou místní lidé obvykle oblečeni jakoby ošuntěle. Oděvy nabízené ve stáncích k prodeji byly dražší než v Praze, zato však viditelně horší kvality, a především v designu odpovídajícímu začátku století, ne-li době ještě starší. Bylo nezvyklé vidět, že v podobných místech nestojí za pulty Vietnamci, ale lidé bílí. Tržnice byla zoufale prázdná, a přestože bylo teprve časné odpoledne, mnozí trhovci již začali sklízet své krámky.

Potraviny, jež měly často cenovky přímo v českých korunách, zde také nikdo nekupoval.

Původní naděje, že se mi na seznamce podaří domluvit nějakou schůzku, se už jevila jako zcela nereálná. I když jsem každých pár dní zkusmo měnil inzerát, jeho text neměl na (ne)zájem žen vůbec žádný vliv. Zveřejnění nějaké poznámky na "tabuli" sice výrazně zvýšilo počet návštěv profilu, avšak návštěvnice obvykle ani tak nezanechaly žádný vzkaz. Někdy jsem se v takových případech ptal, proč nepíší - zda nemají o seznámení zájem: odpověď však nebývala buďto žádná, anebo jen jakési bezobsažné či pohrdavé odseknutí.

V úterý jsem měl absolvovat dlouho očekávané vyšetření kvůli postcovidovým požitím. Z jakéhosi důvodu jediné pracoviště, které dnes u nás tento syndrom zkoumá, leží mimo Prahu. Vyrazil jsem vlakem brzy ráno a nesl s sebou fascikl lékařských zpráv. V nemocnici si zprávy okopírovali, načež si lékař stěžoval, že některé chybí. Prohlédl jsem svazek, který mi vrátili, a zjistil jsem, že část mých zpráv se při kopírování ztratila: mezi jinými i ty, které lékaře tak zajímaly. Když jsem na to upozornil, on i sestra, která zprávy kopírovala, se kategoricky ohradili, že u nich se nic ztratit nemohlo. Výsledek vyšetření byl zvláštní, ale svým způsobem jsem mohl něco takového čekat. Lékař prohlásil, že ničím více než lékaři, je kterým již chodím, mi pomoci nemůže, a ať tedy jen pokračuji tam, kde již jsem v péči. Protože při minulé návštěvě mi sdělil, že virus SARS-CoV2 mám pravděpodobně stále v těle, zeptal jsem se ho, ve kterých orgánech či tkáních by se měl nacházet. Na to nejprve odsekl něco ve smyslu, že to nemůže vědět, neprovedl-li mou pitvu ani vivisekci... Pak dodal, že virus mohu mít v mozku, v trávicím traktu i jinde, že jej mají v sobě již v podstatě všichni, jen reakce buněk na něj se u různých jedinců liší. Na mé další dotazy odpověděl, že červeným krvinkám covid neškodí a že obvykle neničí ani periferní nervy. Když jsem se ho zeptal, zda by mi mohl pomoci Isoprinosin, odtušil, že na to jsou různé názory, ale že on sám by ho nedoporučil. Pan doktor působil stále silněji dojmem, že ho zdržuji...

Výlet v lesnatých kopcích Křivoklátska, České Sibiře či někde ještě dál, na nějž jsem původně myslel, jsem tedy zavrhl, neboť v ten den byla ona místa zřejmě ideálním terénem na promoknutí skrz naskrz a zablácení nohou až po kolena. Zvítězilo tedy Kersko, plochá oblast v lesích východně od Prahy, kde se nechodí do kopce ani z kopce a cesty tam, vzhledem k písčité půdě, bývají písečné, takže bláto příliš nehrozí. Vlakem se člověk z Prahy na okraj lesního komplexu dostane vcelku rychle, a pak už zbývá jen jít po svých. Asi po dvou hodinách nakonec přestalo pršet a tu a tam dokonce průlinami v mracích prosvitly sluneční paprsky. Z filmu, který tuto oblast před několika desetiletími zvěčnil, má člověk pocit, že lesní restaurace Hájenka obsahuje vevnitř nějaký velký sál - ten se však ve skutečnosti nacházel jinde a vnitřní prostor v Hájence je poměrně malý - jen na pár stolů. Protože skoro celé ráno a dopoledne pršelo, nebyli na místě žádní cyklisté ani pěší a skoro všichni výletníci, kteří u stolů baštili kančí se šípkovou nebo se zelím, se na místo dostali auty. Možná i proto jich nebylo tolik a volných míst zbývalo v restauraci dostatek. Osobně mám tedy o něco raději druhou z místních hospod - U pramene. Minerální pramen, podle nějž je nazvána, má poněkud sirnou chuť. Nedaleko také stojí bývalá chata spisovatele Hrabala, kde je dnes muzejní expozice. V místnosti sloužící jako pokladna ležely na poličkách nejrůznější knihy napsané někdejším majitelem - snad aby si případní návštěvníci mohli četbou krátit čekání na prohlídku či nasávat génius loci. Téměř hned u chaty byla zastávka příměstského autobusu. Původně jsem pomýšlel na to pustit se po prohlídce pěšky přes lesy a podél Labe do Nymburka, na tuto patnáctikilometrovou procházku se mi však již zdálo trochu pozdě. Alespoň mám něco na příště - bude-li nějaké příště, pomyslel jsem si.

Následující den, pondělí, jsem pak věnoval převážně různým administrativním záležitostem nebo četbě a nic významnějšího jsem nepodnikal.

I když, ideální místo pro naši generaci to přece jenom není - spíš taková diskotéka pro mládež. Alespoň však při pohledu na místní osazenstvo vidím, jak jsem vypadal před dávnými lety... Když ještě neexistoval covid, já neměl poškozený mozek a zdálo se, že vítězství zla ve světě je jen dočasné a humanita a pokrok se brzy opět prosadí... Řídké pivo, napodobující plzeňský ležák, chutná akorát tak, aby člověk měl sice již sto chutí vylít ho do kanálu, ale ještě to neudělal. Ovšem "when in Rome, do it as the Romans do". Takže do dna.

Po kratším čase stráveném v pracovním procesu jsem na týden opět navštívil Prahu. Hned po příjezdu jsem zatoužil udělat si nějaký výlet. Několik dní před návratem do Prahy jsem si dal na profil inzerát, že bych rád vyrazil v neděli 14.9. na výlet a že hledám ženu, která by jela se mnou. Aby měl větší publicitu, umístil jsem v tom smyslu dokonce i poznámku na "tabuli". Psal jsem i to, jaká místa bych rád navštívil, a nebylo jich málo - stejně tak jsem vybízel případné zájemkyně, aby, budou-li chtít, vybraly třeba nějaký jiný cíl. Jenže ať jsem dělal, co jsem dělal, zájem zůstal zcela na nule. Nikdo se neozval. Některé ženy tu přímo píší, že hledají někoho, s kým by chodily na výlety. Když jim však člověk nějaký výlet nabídne, zpravidla opáčí něco ve smyslu, že momentálně nemají čas - pokud tedy vůbec odpoví. Rozum napovídá, že o čas tu asi většinou nepůjde.

Vůbec jsem si tu všiml zajímavého kontrastu mezi roztouženými, zněžnělými či nadšenými inzeráty mnoha žen na straně jedné, a lhostejnými, otrávenými, nabroušenými či žádnými reakcemi týchž, když jim člověk napíše, na straně druhé. Jakoby se v inzerátech obracely ke komusi imaginárnímu, koho si vysnily, kdežto ve skutečné komunikaci k oněm "idiotům, kteří zde obtěžují" a s nimiž nechtějí mít pokud možno nic společného.

Do Prahy jsem dorazil v sobotu odpoledne a následující nedělní ráno bylo upršené. Déšť občas jen lehce krápal či dokonce téměř ustával, jindy zas zaléval zemí hustou sprchou.