Přemýšlím, co sem napsat. Zda jako většina ostatních nasadit obligátní společenskou masku z běžných frází: "aktivní-pozitivní-sport-kultura-cestování-kolo-lyže-láska-respekt-smích-souznění-bla-bla...", anebo se pokusit napsat, co skutečně jsem a hledám. Volím to druhé.

Nejsem sociálně reprezentativní ani líbivý typ. Fyzicky ani povahově nemám mužné rysy, nejsem silný, sebevědomý, a už vůbec ne dominantní - spíš naopak. Navíc prý na okolí působím nejapně a podivně.
Bohatstvím vztahů či přízní žen jsem tedy nikdy neoplýval.

Svůj život jsem vždy vnímal naopak jako osamělý, nenaplněný a v zásadě prázdný. To se ještě vystupňovalo, když mě covid připravil o část intelektu, já musel opustit svou profesi a začít se živit jako dělník. Odešel jsem i ze svého bytu, abych jej mohl z jeho výnosů dál splácet, a skončil v podnájmu. Můj pocit životní vykořeněnosti, prázdnoty a marnosti je nyní téměř dokonalý.

Logicky tedy hledám změnu.

Ženy, které u mužů hledají sílu, dominanci, oporu či ochranu, mě chtít nebudou.
Ty, jež si zakládají na svém statusu či výhodách a hledají "sobě rovné", také ne.
Žena, která je na tom podobně jako já, by mě teoreticky chtít mohla, spíš však bude hledat někoho, kdo je na tom sám lépe.

Zbývá pár variant - např.:
Ochránkyně-pečovatelka, která chce ukojit své mateřské pudy, a hledá vhodný objekt.
Sociální predátor, který chce ukájet zcela jiné potřeby, a hledá vhodnou oběť.

V praxi se jistě najde i mnohý mix oněch dvou zdánlivých protipólů. A sotva předem poznám, s kým mám tu čest - ne každý své myšlenky vytrubuje. Každopádně rád přijmu nový modus vivendi. Na svobodě nelpím: neumím jí vhodně užívat, a na komfortu také ne: neumím se z něj vhodně těšit. Krásu a podobné vlastnosti pokládám za zcela nepodstatné. Jsem nenáročný, přizpůsobivý a žít mohu vlastně kdekoli.

Anebo mi realita opět nadělí své tradiční NIC - a romantiku tak půjdu hledat na dno půllitru... na nějž tímto případnou zájemkyni srdečně zvu. Třeba najdeme aspoň společný modus BIBENDI.

Velmi málokdo takovou ženu chce. Já opravdu nevím, zda ji chci, tuším však, že bych ji asi potřeboval. Když ale někde na seznamce volám na takové ženy "Tady jsem, k dispozici, jsem váš...!", následuje jen to, co vždy: mlčení. A mlčení. A mlčení.

A tak jsem na sklonku astronomického léta, po pár prolenošených dnech, opět změnil zeměpisnou délku. Teplotách klesla o deset stupňů, nebe se zatáhlo, omítky vystřídalo režné zdivo, slovanské obličeje směs tváří germánských a afrických, i pražský vzduch nahradil jiný, vlhčí, v němž zavání směs mořských usazenin a orientálních voňavek.

Patřím k poměrně šetrným lidem - aspoň co se nákupu věcí týče. Kupodivu mi není líto vyhazovat peníze za restaurace a bary, což je zřejmě má daleko největší životní marnotratnost. Někdy si říkám, že najdu-li nějakou partnerku, bude víc možností, jak se k tomu postaví. Buď mi rázně řekne, že jestli si ještě někdy čichnu k chlastu, zkope mě do krychle. Nebo že totéž udělá, půjdu-li ještě někdy do putyky, a nakáže mi tímto kupovat pití v obchodě a nasávat ho s ní doma, aby se ušetřilo. A třetí možnost je, že půjde do putyky se mnou. Samozřejmě teoreticky jsou i jiné možnosti... Např. že se bude tvářit posmutněle a kroutit hlavou. Ale nic neudělá... Taková partnerka by nebyla k ničemu. Případně mě nechá dělat si, co chci, a mou společnost bude přitom vyhledávat méně a méně. Takovou ženu bych partnerkou ani nenazýval.

Ale kde jsem to skončil... Tak tedy patřím k poměrně šetrným lidem. Ale když jsem nedávno někde ztratil peněženku a musel koupit novou, zatoužil jsem z ničeho nic dopřát si poprvé v životě kvalitu. Čtrnáct set za peněženku z brašnářství, ručně šitou z krásné hověziny, mi připadalo jako hříšná částka, a stále jsem to srovnával s čímsi za sto sedmdesát korun od Vietnamců, co vypadá jako z kůže a rozpadne se to cca do roka a čtvrt, tj. stejně rychle jako běžná peněženka z prodejny obuvi, která stojí několikrát tolik. Nakonec jsem nelitoval, protože tahle nejspíš vydrží celý život. Nebo aspoň než doplatím hypotéku.

Zlé jazyky mi vždy tvrdily, že se svou vizáží a mluvou bych na to ani nemusel nijak zvlášť simulovat...

Autobus velikosti větší dodávky záhy dorazil, minul zastávku, jako by mě neviděl, objel malou náves kolem sousoší blyštícího se zlatem, na cestě zpět teprve zastavil, a já nastoupil. Muž v županu zmizel, před domovem na lavičce seděla stará paní a hleděla do nikam.

Jak si to malý autobus šněroval přes zelené kopečky kolem chalup, vilek a statků do nejbližšího městečka, napadlo mě, že okolní utěšený i dramaticky rozeklaný kraj zrodil kdysi vícero předních českých literátů. Je za tím náhoda, génius loci zdejší malebné krajiny, nebo spolupůsobení různých místních specifik? Domnívám se, že především to první, ačkoli ostatní dva vlivy bych také úplně nevylučoval.

Návštěva postcovidové poradny toho dne pro mě byla zklamáním. Jako by nikde nebyla skutečná vůle podstatu a následky této nemoci zkoumat a hledat, jak pomoci pacientům. Někteří se údajně obracejí se žádostmi a dotazy i do zahraničí. Možná to udělám také. Nákaza i její následky dost možná ještě neřekly poslední slovo. Ani u mě, ani u lidí vůbec. Ale o nemoci covid-19 někdy jindy.

Po zbytek týdne před odjezdem zpět do práce jsem zůstával v Praze. Původně jsem měl v plánu zajet na den nebo dva do kempu, kde jsem pobýval v létě. Zapomněl jsem si tam nějaké knihy a rád bych je dočetl - jelikož však byly staré a nepůsobily draze, nejsem si jist, že je nevyhodili. Léto se z posledních sil snažilo, seč mohlo. Bylo teplé až horké slunečné počasí, i kolem devětadvaceti stupňů, jen v noci se už dělalo poněkud chladno. Nakonec jsem však z jakési lenosti či liknavosti nejel nikam: ani do kempu, ani na jiný výlet. Ne nadarmo si někdy připomínám a občas i píšu ve svých inzerátech zde, že bych k sobě potřeboval nějakou semetriku, která už by mi přidělila povinnosti a dohlédla, abych je plnil. Když nad sebou nikoho podobného nemám, jsem totiž obvykle k ničemu. Vždycky jsem si myslel, že jsou i ženy, které baví někoho ovládat, dusit, komandovat, mít nad ním moc.

Protější hospůdku, která inzerovala jinou značku i o něco mírnější cenu, jsem již vynechal a odebral se na autobus. Zastávka ležela na malé návsi před čímsi, co vypadalo na místní domov důchodců či dům s pečovatelskou službou. Ze dveří vyšel křehce působící člověk v modrém županu, se zvláštní grimasou ve tváři a pomalou vrávoravou chůzí. Zastavil se po pár krocích. Nebyl ani tak starý - kdoví, zda mu vůbec bylo šedesát. "Ahoj", povídá. "Ahoj", odpověděl jsem. "Už jel autobus?", zašišlal. "Ne", povídám. Nevypadal, že by se chystal jet někam autobusem. Jen beze slova hleděl na okolní svět. Při pohledu na jeho bydliště mě zachvátila zvláštní myšlenka: není na tom on tady vlastně lépe než já? Žádné starosti, neklid, obavy, nejistoty... žádný boj o existenci. Jen tahle bukolická sudetská krajina, výspa mezi loukami a lesy, kde se zastavil čas a lišky dávají dobrou noc. V zimě, v létě... Denně stále stejné rohlíky k snídani, stejné tváře chovanců i personálu, stejné zadky ošetřovatelek vzdalující se po chodbách, stejný župan, stejné pohledy z okna i zahrada přede dveřmi. Každý den samozřejmě přinášející totéž, co ten předchozí. Nechtěl bych právě něco takového? Odstřihnout se od světa do nějakého klidného kouta, malého sevřeného království, kde vše bude dokonale a důvěrně známé? Zasnil jsem se: Kdyby mi nějaká žena takové místo nabídla, odešel bych za ní kamkoliv. A je jedno, zda bych tam kydal hnůj, myl schody, nebo jen tak žmoulal rohlík a vrávoral po zahradě... Jenže kdykoliv byly mé sny konfrontovány s realitou, ukázalo se, že jsou chybné. Ženy na seznamkách nenabízejí klidné království, nýbrž neustálý boj. A nestačí jím sto kilo bůčku a nejapný kukuč, nýbrž chtějí jen hrdiny a vítěze. Praxe seznamek vlastně odpovídá principu sociálního darwinismu: silný bere vše, a slabé čeká hrob. Nežli však boj nebo hrob, to raději takovýto polohrob. Existence mimo čas, útočiště blahoslavených.... župan, hrábě a klid.
A co tedy si nechat napsat nějakou diagnózu?

Vyrazil jsem ulicí nahoru do lázeňské části. Architektura se rychle změnila: přišly lázeňské domy, vily a hotely, a nakonec i parky a kolonády. Bylo zde pěkně, a tak jsem se rozhodl, že se tu poněkud zdržím. Při procházce parkem jsem narazil na velký pavilon s prameny. Poněkud mě pobouřilo, že prostor kolem fontány s vyvěrající minerální vodou byl ohrazen jakousi bariérou, jíž se dalo projít pouze turniketem za poplatek. Nebyl sice závratný, ale podobné praktiky mě natolik odpuzovaly, že jsem prameny ani neochutnal. Zatoužil jsem se posadit do některé z lázeňských kaváren nebo restaurací, dát si místní pivo a jen tak pozorovat okolí. Kdekoli jsem však spatřil nápojový lístek, měl jsem dojem, že provozovatelé se zbláznili. O těchto odlehlých venkovských lázních v hloubi středovýchodní Evropy sotva kdy věděl nějaký západní turista nebo movitý Rus, přesto zde ceny v kavárnách překonávaly úroveň Karlových Varů a pivo tu bylo dražší než v Mnichově. Deja vu: že by majitelé nutně potřebovali na investiční byty, nová SUV a golf v Dubaji? Ale chlapci... Posezení v kavárně jsem oželel a vyrazil promenádou přes rozlehlý lázeňský park. Nádherné vzrostlé stromy nejrůznějších tvarů začínaly pomalu opouštět jednolitou letní zeleň a před nástupem podzimu se barevně rozrůzňovaly do celé palety odstínů. Záhony květin zdobily trávníky podél cest. Na konci parku jsem si uvědomil, že jen pár set metrů odtud je česká hranice a hned za ní zastávka autobusu. Jet měl přibližně za půl hodiny. Do centra lázeňského městečka jsem se tak už nevracel, a raději jsem přešel hranici k zastávce. Před ní jsem po pravé straně spatřil dvě hospůdky, z nichž jen jedna byla v mapách. Pivo v ní mělo být z malého podhorského pivovaru. Nechal jsem si natočit předražený půllitr (evidentně cenově přizpůsobený zvyklostem za hranicí, ale pořád o polovinu levnější než v lázeňských hotelích) a musel jsem konstatovat, že něco tak odporného jsem již dlouho nepil.