Vyrůstal jsem v poměrech, které nazvat jen neutěšenými by bylo naprosto nepřiléhavé. Byly těžce patologické a ohrožující - po psychické a sociální stránce bez přehánění takřka vražedné. Byť jsem se na řadě míst snažil hledat pomoc, všude "šli cestou nejmenšího odporu", a místo, aby pro mě cokoli udělali, jak bylo ostatně jejich povinností, jen mě odbyli, obelhali, vyhodili... Trvalo tedy dlouho, než jsem se následků své minulosti sám zbavil aspoň do té míry, že jsem mohl jakž takž normálně žít. Než se tak stalo, byl jsem příslušníkem prekariátu.

Ano, později jsem se z něj postupně dostal. Promoce, zaměstnání, kariéra (nijak závratná, ale aspoň nějaká), vlastní bydlení... Jenže po sociální stránce byl můj život stále nulový. Neměl jsem tedy k dispozici onu síť, po jaké běžný člověk šplhá, chce-li utrhnout vysoko rostoucí potravu či se dostat tam, kam chce, ani která ho zachytí, když padá, a umožní mu nový vzestup. Jediné, co v mém životě fungovalo, byly peníze, a i těch bylo v podstatě velmi málo. Vztahy v něm neexistovaly. Nebo aspoň ne mimo zaměstnání.

Stačil tedy covid-19, a byl jsem hned zase tam, odkud jsem se kdysi pracně vyhrabal: v bahně prekariátu. A nyní už jsem, na rozdíl od dřívější doby, neměl to vlastně jediné, co mi vždy umožňovalo cestu nahoru i mě chránilo před nástrahami života: můj intelekt. Ne nadarmo stáří Řekové nazývali nadání "talentem", což byla tehdejší váhová jednotka, která v drahém kovu představovala celé jmění. Co si teď počnu bez svého zmizelého talentu, mi nebylo úplně jasné... Ba nebylo mi to vlastně jasné vůbec.

Dle mých zkušeností v naší dnešní společnosti platí, že chce-li v ní být člověk cokoli víc než úplný pária, musí o svou pozici soutěžit. A aby v soutěži uspěl, potřebuje něco, co je vzácné. Nejjednodušší - a nejčastější - je mít někde známé. Tzv. "tlačenku". Není-li k dispozici toto, bývá obvykle potřeba vyhrát nějaké výběrové řízení. K tomu je na většině míst především nutné udělat dojem - působit "přesvědčivě". Charismaticky, dominantně, sugestivně...

...stavu nejspíš nezvládal. Protože v naší zemi jsou ale takové práce většinou velmi špatně placeny, stalo se na následující léta mým osudem především zahraničí. Někdy jsem ovšem musel vzít zavděk i pracovištěm v Čechách.

Situaci komplikovalo, že postupem času mi virus SARS CoV-2 zřejmě poškodil také imunitu. Od podzimu 2023 u mě prakticky jedná viróza střídala druhou, a práceschopný jsem tak býval jen občas. Lékaři se problémem začali zabývat teprve asi po roce a půl mých marných ústních stesků a proseb o pomoc, kdy mě napadlo napsat vše do e-mailů. Pak jsem najednou dostal léky na posílení imunity, po nichž jsem zatím bez potíží. Je ale otázka, co by se dělo, kdybych je přestal brát...

Tak tedy v říjnu 2025 jsem v Praze znovu přemýšlel, co teď se svým životem: mám se už zkoušet vrátit k bývalé profesi, anebo ještě počkat? Jaké jsou šance, že se to podaří? Nebude to teď ještě předčasné, anebo mohu zbytečným otálením naopak ztratit? Začal jsem prohlížet nabídky práce a odpovídat na inzeráty... V mém životopise byla tříletá mezera, což už samo o sobě jistě nepůsobilo dobře.

Nepočítaje určité mezidobí na nemocenské, byl jsem po krachu své kariéry už víc než dvě léta de facto proletář. A nebyl jsem jen příslušníkem proletariátu - nýbrž zároveň jeho nejnižší vrstvy: tzv. prekariátu: jehož příslušníci nejen že žijí pouze ze své práce a nemají šanci nashromáždit větší majetek, ale jejichž postavení je navíc značně nejisté po stránce příjmů i bydlení, a jejich existence živořením v neustálém provizoriu, kdy se často "neví, co bude zítra". Běžný proletář je na tom, na rozdíl od příslušníka prekariátu, lépe aspoň tím, že jeho existence je relativně stálá: má pevné zaměstnání, bydlení, a především má v životě sociální vazby: rodinu, přátele... lidi, kteří jeho život obohacují a činí smysluplným již tím, že v něm jsou, ale kteří mu také mohou v případě potřeby pomoci, čímž vlastně zlepšují jeho sociální postavení. Lidé z prekariátu jsou těchto výhod zbaveni.

z hlavy, vše mi najednou trvalo podstatně déle než dřív, v cizích jazycích, jimiž jsem do té doby mluvil zcela plynně, jsem se nyní vyjadřoval překvapivě kostrbatě a hledal slova jako začátečník.

To ale nebylo vše. Po prvních pár týdnech, kdy mi práce přece jen nějakým šla a já doufal, že se vše postupně zlepší, přišel pravý opak. Po první větší zátěži jsem postupně přestal být schopen usnout. A když už se to podařilo, spánek byl lehký, přerývaný a nekvalitní. Většinu noci jsem vlastně jaksi napůl bděl a ráno se cítil tak unavený, jako bych nespal vůbec. Večer jsem po zavření očí někdy viděl záblesky...

Moje pracovní schopnosti se dále zhoršily, a já začal dělat chyby. Měl jsem silný pocit, že ztrácím intelekt. Problém byl hlavně v tom, že jsem své chyby po sobě nedokázal úspěšně nacházet a opravovat, nebyl jsem tak schopen ručit za kvalitu své práce. Vzdát jsem to ale nemínil... Osud rozhodl za mě: po pár měsících sysifovského boje, kdy mi bylo již jasné, že covid mi poškodil mozek a připravil mě o část duševních schopností, jsem dostal nový covid. Po něm se úbytek intelektu ještě prohloubil.

Ani s fyzickým zdravím jsem na tom nebyl nejlépe - byť většina postcovidových potíží jako vysoký krevní tlak, zrychlený tep, hyperglykémie a další postupně zmizely, stále jsem byl fyzicky slabý, nevýkonný a nedokázal jsem snést větší námahu. Čich jsem měl také poškozen, i když se mi postupně vracel. Spánek se mi opět zlepšil, i když původní kvality a hloubky nejspíš už nikdy nenabyl. Intelekt však jako by se nadále plíživě zhoršoval. Bylo již dávno zřejmé, že návrat do práce jsem uspěchal a že podobně jako lidé, kteří začnou mozek příliš brzy zatěžovat třeba po klíšťové encefalitidě, jsem si tím pravděpodobně ublížil.

Odešel jsem znovu do pracovní neschopnosti a zůstal v ní, jak dlouho to šlo. Když mi skončila doba vyplácení nemocenské, na návrat do kanceláře jsem si ještě netroufal. Skončil jsem tedy u nekvalifikovaných manuálních prací: spíše těch méně náročných, neboť skutečně těžkou práci bych ve svém

"... nějací dva kluci pak chtěli mou adresu... ...bylo mi to nepříjemné... ...nechoďte tam, prý jsou tam muži, kteří se zajímají o muže". Tolik recenze na Googlu. No vida... Nicméně obávám se, že v mém věku a s mou postavou by se o mě už asi nikdo nezajímal ani tam. Jiné recenze byly prozaičtější a jen tvrdily, že zámek je prostě uzavřený. Tak se nakonec asi spokojím jen s tím pivovarem. Na zdraví...

Ovšem abych nepředbíhal: od té doby uplynulo dost času a stalo se dost věcí. Takže popořadě.

Když jsem z Prahy dorazil na místo svého zaměstnání, přicházel již podzim. Vládu nad zemí přebíral postupně, ale rychlými kroky, stromy začínaly žloutnout a dny plynuly v jednotvárném rytmu. Lepší už to nebude, říkal jsem si, jak světla i tepla v přírodě ubývalo - ale bude možné se těšit aspoň na Vánoce. Přemýšlel jsem, kam jet přes zimní svátky na dovolenou... Volil jsem mezi Maďarskem, Rakouskem, Polskem, Slovenskem a Slovinskem - jako ostatně téměř každý rok. Ještě mě napadlo Rumunsko, ale to jsem hned zavrhl. Strávit čtyři dny na cestě tam a zpět, a ještě někde v karpatských lesích holí odhánět vlky, to by mě snad lákalo někdy před dvaceti lety; dnes bych ovšem už preferoval nějaký klidnější program.

Ze stupidních úvah o dovolené, kterým jsem se oddával z neschopnosti nebo neochoty řešit důležitější věci svého života nebo snad již z totální rezignace, mě vytrhly úvahy, co si dále v životě počít, když jsem se s postupujícím podzimem dočasně navrátil do Prahy.

Už dlouho jsem plánoval zkusit návrat k mé bývalé profesi. Zda to půjde, nebo se to opět ukáže nad mé síly, jsem neměl představu. Nechtěl jsem ale věci uspěchat. Po covidu v roce 2021 jsem se po psychické stránce necítil nijak špatně, jen jsem se oproti dřívějšku snadněji rozčílil nebo znepokojil, a také poněkud více zapomínal, což se však postupně zlepšovalo. Když jsem však v lednu 2022 zahájil opět svou práci, od níž mě nemoc odtrhla na tři čtvrtě roku, zjistil jsem, že mám problém. Bylo pro mě těžké cokoliv si zapamatovat, věci mi vypadávaly

Je páteční večer, konec prvního pracovního týdne v novém roce 2026. Studený lednový den se časně zešeřil a hustý déšť úporně bije do kaluží venku na náměstí. Cože? Bije do kaluží? Když v celých Čechách je teď pod nulou a většinou leží sníh? Ano, správně. Jsem totiž opět zcela jinde. Oceán je takřka za humny a sníh, i když ho tu napadlo dost, vydržel jen krátce. Přes noc se má nicméně zase ochladit a o víkendu sněžit a mrznout. Počasí je jako na houpačce.

Sedím ve svém oblíbeném pajzlu u nádraží, za okny novogotická cimbuří jeho budov. Přemýšlím, co dělat zítra a pozítří. Bazén nebo sauna by byly dobrá volba, ale vzhledem k tomu, že mi ani ne před třemi týdny vyřízli cosi z podkoží, bylo by to zřejmě předčasné. Ostatně mám obavu, že už podruhé jim zákrok nevyšel, neboť si stále na onom místě mohu nahmatat jakousi bulku - jako to bylo i poprvé, když z původně malého hrbolku útvar rychle znovu dorostl. Ukáže-li se, že neuspěli dvakrát za sebou, půjdu potřetí jinam. Byť ke kompetencím lékařů se vyjadřovat nemůžu.

Tlustá žena v hábitu, šátku a s deštníkem rázuje ulicí za okny... Nebude-li lázeň vnější, ideální bude vnitřní: našel jsem na mapě pár míst, kde by mohli mít dobré pivo. Alternativa by byla nějaká muzea nebo památky - ale to se mi, jako většinu víkendů zde, nezdá moc lákavé. A jet někam poznávat cizí města a krajiny už vůbec ne: rozední se před devátou, v pět bude už tma jako v pytli, a mezitím jen těžké šedé mraky, mlha, déšť, sníh a náledí. Našel jsem si na mapě jeden zámek. Měl výhodu: byl blízko pivovaru, jehož produktem bych se dokázal zpít do němoty. Své webové stránky neměl, ale různé veřejné zdroje a kulturní databáze tvrdily, že je otevřený denně a přístupný zdarma. Bylo mi to poněkud podezřelé. Zámek v soukromém vlastnictví, a denně zdarma přístupný? Prohlédl jsem recenze na Googlu, a četl: "... vyhněte se tomuto místu. Šel jsem tam, a sledoval mě jeden muž... ... když jsem se obrátil, šel za mnou, a když jsem se mu schoval, našel mě a civěl na mě. Volal jsem policii, ale nepomohli mi...