Přituhlo - bylo několik stupňů pod nulou a tenký poprašek sněhu vítr odfoukal z ulic. Vlak měl cestou zpoždění, plánovaný přípoj ujel, a při dlouhém čekání na další mě začal přemáhat spánek. Po zbytek cesty vlakem jsem již v podstatě spal. Když jsem vystoupil ve "svém" městě, byl pajzl u nádraží ještě plný flamendrů. Potlačil jsem chuť dát si dodatečné pivo a vydal se domů.

Následující den se nic zvláštního nestalo. Krom dopolední četby, odpolední dlouhé procházky po téměř liduprázdných městských ulicích (neb skoro všichni jsou stále zalezlí doma) a večerních pár piv v nálevně s výhledem na nádražní budovy... Tak tedy vypadá život člověka.

A větší jídla, která v Čechách stojí kolem dvou set, zde se obvykle pořídí za dvě stě až tři sta, někdy ovšem méně. Náklady práce jsou zde přitom víc než dvojnásobné. Mezi naší a touto zemí jsou i jiné cenové nepoměry: například reálné ceny nemovitostí jsou v Čechách astronomické, kdežto zde sice vysoké, ale snesitelné - v poměru ke mzdám přibližně takové, jaké byly u nás před deseti lety. V absolutní výši české ceny bytů a domů poněkud převyšují ty zdejší. Byť jde o západní Evropu - a rozhodně ne o nějaký její jih, kde není práce a odkud lidé hromadně odcházejí. O nemovitostech však někdy jindy.

Snědl jsem kebab, a vydal se přes náměstí prozkoumat lokál nazvaný "Síla snu". Stěny byly pokryty psychedelickými malůvkami. U umakartových stolečků pastelových barev posedávali lidé, kteří podle vzhledu byli nejen z nižších vrstev, ale přímo ze společenského dna. Zdání však mohlo klamat, neboť člověk, který nemá peníze, nepůjde do hospody. Ten, kdo do ní jde, zpravidla nějaké peníze má. I lidé, kteří jsou na tom finančně dobře, mohou z různých důvodů vypadat ošuntěle. Zdejší štamgasti v zašlých bundičkách a kabátech, s mastnými zcuchanými vlasy a vráskami v šedavých a voskově žlutých tvářích se mlčky a nehybně krčili u stolků nad čímsi nedefinovatelným, co mohlo vypadat nejspíš jako káva s mlékem. Kdoví ovšem, co to bylo. Objednal jsem si sklenici točeného piva z místního pivovaru. Byl jsem poněkud zklamán, neboť měla divnou kovovou pachuť. Že by tu to pivo nikdo nepil, a dlouho tedy stálo v trubkách? Mezi hosty, hledícími, jako by měli jít druhý den na popravu, se točila hostinská, a rukou si přitom hladila sedací partie... Máte hezký zadek, madam, ale chtělo by to trochu přitopit, pomyslel jsem si. V lokále bylo nepříjemně chladno: ne tolik jako U modrého mnicha, ale k posezení to ani zde vůbec nelákalo. Zaplatil jsem tedy a přemístil se zpět do hospody Centrál na další lahvové. A když se pak čas nachýlil, vyrazil jsem na vlak.

Stejně jako předtím navštívený podnik U modrého mnicha, měla tato pivnice uvnitř obložení vyřezávanými dřevěnými deskami i polstrované lavice, jak bývá ostatně v této zemi dost časté. Interiér mohl pocházet z doby předválečné, otázka však je, před kterou ze světových válek... Nebyl ovšem zanedbaný, nýbrž dobře udržovaný. A hosté uvnitř nevyhlíželi jako z nejnižších vrstev, ale spíš jako běžně situování lidé, kteří se rozhodli zajít na pivo.

Pivo z místního pivovaru tam měli, i když jen v lahvi. Podal mi ho chlapec, který zjevně vypomáhal otci s živností. Dopustil se přitom něčeho, co se jinak zřejmě v této zemi pokládá za neslýchané barbarství: dál mi k pivu jinou sklenici, než patřila k dané značce. Kdovíproč, snad z marketingových důvodů je zde zásadně zvykem pít každou značku piva z příslušného typu sklenic, speciálně pro onu značku vyrobených, jedinečně tvarovaných a označených jejím logem. To se dodržuje i v nejhorších pajzlech. Já nejen dostal sklenici náležící k jiné značce, ale láhev s pivem mi malý hospodský ani neotevřel, natož, aby mi z ní nalil. V opravdu nejsprostších putykách v této zemi vám pivo do sklenice nenalijí - to musíte sami, ale láhev aspoň otevřou. V takovémto podniku bych ale čekal, že láhev otevřou i nalijí. No dobře... Otevřel jsem pivo, a zátka s jemnou ranou a zasyčením odskočila - mok zjevně dokvášel v lahvi - což se při deseti procentech alkoholu v podstatě dalo čekat. Nasával jsem známou delikátní vůni jablek, dřeva a koření i jemně nasládlou chuť tohoto piva, a mé srdce začal naplňovat božský pokoj - ostatně právě tak se pivo jmenuje.

Byla již téměř tma, když jsem vyšel z lokálu. Přepadl mě hlad... A jelikož na druhé straně náměstí byla kebabovna, zastavil jsem se tam na jídlo... Uvědomil jsem si, jak je v naší zemi podobné občerstvení předražené. Ještě před několika lety se dalo běžně pořídit za sedmdesát či osmdesát korun, nyní stojí dvojnásobek. Zde jsou běžné ceny za jídlo podobné velikosti od sto padesáti do více než dvou set.

ani okolí zámku neprozrazovalo žádný život. Po procházce lesem jsem se vrátil zpět do městečka. Ticho a klid v liduprázdných ulicích po celý den bylo zvláštní. Ať jsem byl kdekoliv, lidé byli celý den zalezlí doma. Žádné davy venku v ulicích, na procházkách jako jindy v roce, ba ani téměř nikdo v obchodech. Z nichž většina byla ostatně zavřená, třebaže v této zemi je sobota tradičně nejdůležitější nákupní den. Všude bylo jakoby mrtvo. Pomyslel jsem si, že v této zemi zřejmě ospalá zimní nálada paralyzuje venkovní život a má lidi k tomu, aby před jinými aktivitami dávali přednost domovu. Představil jsem si útulnost jejich domácností, kuchyně, obývaky, ložnice a krby uprostřed kamenných zdí a pomyslel jsem si, že sám bych se v takovémto počasí také nejraději schoulil někam do tepla, kdyby bylo kam a s kým. Kdysi jsem četl knihu od jednoho francouzského klasika, který v ní tvrdí, že domy mají pohlaví - a jednotlivá venkovská stavení tam přirovnává k mužům a k ženám. Mně se to jeví poněkud jinak: domy mi připadají z podstaty jako bytosti ženské. Dům může člověka pojmout. Může ho přijmout, ale také nemusí, jsou-li dveře zavřené. Dává mu domov, teplo, bezpečí a spoustu těch větších či menších jemných, měkkých věcí, které tvoří střípky našeho osobního života, dávají mu náplň a dělají ho příjemnějším. Co by byl člověk bez domu? Bezdomovec. A podobně bezprizorný si připadám v životě já, nepřijme-li mě žádná žena, která by, obrazně, tvořila můj domov. Neboť domov je tam, kde jsou naši blízcí. Z komínů městečka se kouřilo a pomalu se blížil soumrak. Octl jsem se zpět na náměstí, které se i zde jmenovalo jak jinak než Velké náměstí. Snobská restaurace byla již liduprázdná. Možná funguje jen přes oběd, napadlo mě. Vedle byl zvláštní podnik s ještě zvláštnějším jménem: "Síla snu". Vevnitř opravdu vypadal poněkud psychedelicky, a také inzeroval produkt zdejšího pivovaru, kvůli němuž jsem byl vlastně tady. Rozhodl jsem se však nepředbíhat a vyzkoušet jinou pivnici, zcela na kraji, s nenápaditým názvem Centrál.

Štamgasti působili podobně, jako ve všech podobných podnicích kdekoliv na světě: omšele, lidově a rezignovaně. Kvůli nízké teplotě v lokále seděli u stolu navlečeni v bundách. Jeden z nich občas pokřikoval... Podnik to mohl být sympatický, ale zima mě odtamtud brzy vyhnala.
Poněkud zchátrale působilo v podstatě celé městečko. Na náměstí byla jedna restaurace s rádoby moderním, sterilním, poněkud kýčovitým interiérem, kde si "lepší" lidé dávali do nosu; odjinud však vesměs čouhala jakási omšelost až chudoba - jak to vidíme i v některých venkovských koutech naší země. Staré domy z kamenů a cihel se zasněženými střechami, se starými zašlými okny a dveřmi, často bez omítky, jen natřené jakousi barvou, vydechovaly kouř z komínů, jak lidé uvnitř topili a vařili. Chodníky, z nichž slezl sníh, krylo bláto, louže a různé smetí... Šel jsem liduprázdnou ulicí, až se po pravé straně objevil velký klasicistní kostel s krásným interiérem. Po dalších několika stech metrech přišel místní pivovar. Pivo, jež vaří, mi chutná v této zemi asi nejvíc. Je však málokde k dostání, a pokud je, bývá dražší než jiná piva. Zklamalo mě, že pivovar neměl žádnou restauraci. Otevřen byl ovšem jeho obchod s pivem, které tam i točili do sklenic. Uvnitř se však dalo pouze stát, a nikoli sedět, přičemž záchod tam také neměli. Na to, že sklenice byla jen čtvrtlitrová, byla velmi drahá. Dal jsem si tedy pouze jednu, byť jsem se po ní "olizoval až za ušima", a šel dál. Na pivo bude ještě času dost... Po chvíli cesty městečko skončilo, a přišla státní hranice.

Až k hraniční čáře sahaly domky městečka, za ní, v sousední zemi, začínal les. Vstoupil jsem do něj a pustil se pěšinou. Krajina byla poprášena sněhem jako bábovka cukrem a nad ní visel závoj nízkých, mlžnatých mračen. Všude bylo ticho, nikde žádný pohyb. Po chvíli cesty se v lese objevily zdi a brány ohraničující zámecký park. Nebyl přístupný, jen zámek v něm byl vidět několika průhledy. Byl stejně tichý jako krajina kolem, žádné z okem nesvítilo, ostatně většina z nich byla čímsi zatemněna,