Neděle se pro mě v posledních týdnech stala přemýšlecím dnem. Těžko říct, proč. Možná proto, že se uzavírá jedna malá etapa života, možná proto, že neděle je dnem klidu, nemusím zatím myslet na pracovní povinnosti, které zaměstnávají moji mysl tak moc, že není čas na jiné.

Přemýšlela jsem o mém kolečku navíc...čím to vlastně je, že se nám někteří zdají tak moc jiní?
Nevím. Moje kolečko navíc je schované zřejmě v tom, že byť jsem vyrůstala v matriarchální rodině, tento model je mi na míle vzdálený. Někdo by řekl, že pokud nechci mít v rodině hlavní slovo, líbí se mi, a cítím se v něm nejlépe, ten starý model soužití žen a mužů, kdy muž je ten rozhodný, udává směr, živí rodinu a žena je tou opravdovou ženou, jemnou, něžnou a hodnou péče, jsem blázen.

Ano, doba a socializmus nás ženy donutil vzít na sebe část mužské role, hlavně tu v oblasti příjmů, ale muži se tomu stále odmítají přizpůsobit, vzít tyhle změny na vědomí, ať už tím, že ženě pomůžou s dětmi, domácností, nebo jen večer namasírují bolavá záda ze sezení v kanceláři.
Jistě, je spousta mužů, kteří si uvědomili, že to jinak nejde, ale já se s nikým z nich bohužel zatím nepotkala.
Mnoho mužů za ta desetiletí také ztratili svou mužskou stránku. Možná proto, že byli léta vychováváni ženami matkami a absence otců a mužského vzoru se na nich projevila. Předpokládají, že my ženy je budeme balit, rozhodovat o tom, co a jak bude...to není nic pro mě. Možná je to pro ně pohodlné...

Nejsme už v ale době Kondelíkově, ale v jednadvacátém století, kdy ženy můžou být třeba atomovými fyziky, řídit firmy, a pojďme si říct, že to často dělají líp, než muži. Zásadní rozdíl ale může být mezi profesním a osobním životem. Žena, která je ve své profesi tvrdá obchodnice může být doma za zavřenými dveřmi něžnou dámou v krajkách.
Podle mě je fanatický feminismus naprostá blbost, ale na druhou stranu rovnocenné partnerství, kdy žena a muž dělají zásadní rozhodnutí společně a respektují jeden druhého, je jediný model, který podle mě může v dnešní době fungovat.