Stojím na zdejším nádraží, v ruce žmoulám jízdenku s čísly, jež mi doposud nedaly šanci nastoupit a odjet. Reklamovat se to nedá, neb už není komu. A že je to rušný nádraží se spoustou tratí, který vedou do rozmanitých destinací, mnohé jsou lákavě nedostižné, jiné zas střídmě pragmatické, další jak z reklamy na dokonalé štěstí. Perón na kterém stojím, navštěvují vlaky sporadicky, někdy profrčí exkluzivní rychlík, jindy unaveně zastaví letitý osobák, který se stihne třikrát do týdne vrátit, aniž by otevřel dveře, ondyno přirazí lokomotiva zjevně pod parou, či motorák sestavený patrně někde v Bulharsku. Pravidelně přijíždějí drezíny z Ruska, mají perfektní vzhled, avšak nastoupit znamená minimálně ztrátu portmonky a důstojnosti. Občas místním rozhlasem zašlu cílené hlášení a na mém nástupišti přivítám snový kousek, žel jen lehce přibrzdí a za chvilku míří k dalším destinacím.
V duchu si říkám, Buky, ten vůz už jel a na všech semaforech byla zelená...
Jenže všechno má svůj smysl i cíl a věřím, že právě teď někde vyjel můj vlak, do kterého nastoupím a třeba ho budeš řídit právě Ty, jež čteš tyto řádky.

Dejv, je chlap tak 185 centimetrů výšky, černých vlasů s obličejem Lionela Messiho, jenže ten je proti němu malej, to Dejv je štíhlej narostlej týpek, prostě krasavec.. Prvně jsem ho potkal, to mu nebylo ani čtyřicet a měl energie jak šestiválec od Mercedesu a stejně spolehlivě jako Štutgartská značka fungoval. Jediný co na něm bylo " divný", že ve svým věku bydlel u rodičů, ale to je možná jen můj lehce závistivej pohled, protože já jsem z rodičovského domu vypadl ve čtrnácti letech. Takže Dejv byl sympaťák každým coulem, přízeň žen si nenápadně užíval a dával si velkej pozor, aby nepůsobil jako holkař. Vedl malý kolektiv žen, který se mu dařilo motivovat, jak mi jednou prozradil, individuálním přístupem k některejm z nich, všechno šlapalo a já měl o starost míň, neb na Dejva byl spoleh.
Jenže pak přišla válka do našich končin a s ní i úplně jiný holky. Netrvalo dlouho a pár se jich v Dejvově kolektivu objevilo, pozvolna se začala měnit nálada v jeho týmu a bohužel i Dejv sám. Už nebylo slyšet hlasitý smích, vidět Dejva jak poletuje mezi děvčaty, čím dál víc bylo možno pozorovat malé zachmuřené skupinky, začaly se objevovat anonymní udání, že Dejv to či ono. Pak dorazily první výpovědi i neuvěřitelný historky o bossingu. Tou dobou jsem Dejva potkával nejčastěji zašitýho v kanclu s telefonem v ruce a pohledem nakopnutýho čokla. Pak mi to došlo, tenhleten lamač srdcí žen každého věku, byl ochočen jednou z těch východních krasavic a úplně ztratil sám sebe, stal se z něj divně zlej zasmušilej týpek, co reprodukuje cizí názory a klidně pro ně ztratí svůj život. Takhle prozatím ztratil svoji práci a já si v duchu říkám, jestli na tom nejsem líp, když žádnou ženu nemám...

Našel si práci pomocníka ve stavebninách a pro změnu dojížděl autobusem, samozřejmě se na něj dvounohý kočky lepily o to víc, neb dával k lepšímu historky o ručně složenejch fůrách cementu a ostatního tovaru, jež lze ve stavebninách koupit, o propocenejch tričkách a samčí vůni z nich, o čtení knih v autobuse a recitování celých pasáží textu jež mu v autobusu utkvěly v hlavě. Nakonec se upíchl v cukrovaru, kde jezdí s ještěrkou dodnes a to jeho štěstí na dámské společnice ho neopustilo ani tady. Tedy při jednom z výletů do hor, který jsou mu stejnou vášní jako ženské klíny, si nabrnkl novou kočku, nemusel jí učit jíst příborem, do divadla ho brala ona a angličtinou vládla, na rozdíl od něho, zcela plynně. Po nějakém čase se mu přiznala, že je dolarová milionářka a teď spolu cestují po světě... Takže asi tak, někdo to štěstí fakt má.

Věřím ve štěstí, stále kolem nás poletuje. Tak třeba Čuňas, tenhle švihák s knírkem a pleškou nikdy neměl problém s děvčaty. Pokaždé se nějaká našla, se kterou trávil rozličně dlouhý čas. Dodnes jsem nepochopil jak to dělá, zapálil si cigaretku a začal zaníceně vyprávět příběhy, jednou to bylo o posledním zápase ragby, který včera viděl v televizi, příště zasvěceně vykládal o pěstování a účincích kotvičníku, onehdy zase o tom, jak mu ukradli auto. Nikdy neodcházel sám, je fakt, že některý ty holky musel učit jíst příborem, jenže to už k tomu patřilo. Kultivoval je, rodiče byli učitelé, měl tedy nespočet veselých kantorských historek, správné návyky a kulturní přehled. Všechno tohle a ještě mnohem víc, těm holkám dával a ony dávaly jemu. Jediný co mu nešlo byly prachy, furt smrděl korunou, z přehršle jeho zaměstnání vynikali různí obchodníčci se službami a rozličným tovarem, vydržel tam tak sezónu, a protože neplnil stanovená čísla obratu, po nějakém čase ho vylili. Bylo znát, že se mu pozice obchodního lokaje už zajídá, a tak s tím po jedné povedené cestě do Brněnské centrály, kam si jel pro morální filcuňk za neplnění měsíčního obratu, seknul. Bylo to v zimním měsíci, už si nepamatuji, zda to byl leden nebo únor, v každém případě byly namrzlý cesty a protože zaspal po noci, kterou prohýřil s jednou ze svých kočiček, tak spěchal a než se nadál, skončil někde u Blanska na střeše toho svýho Formana, kterýho od někoho dostal asi za litr. Nebyl by to Čuňas, nic se mu ani autu nestalo, akorát tam chvilku visel hlavou dolů zaklesnutej v bezpečnostních pásech, než se ho hasičům podařilo i s Formanem vyprostit, posadit na čtyři kola a vyslat k Brnu, kde to nestihl v určeném čase, zato s přesvědčením, že končí.