1. Nejdříve hledej příčinu.Nízká touha může souviset s hormony, léky, depresí, traumatem, bolestí nebo vyčerpáním. Nejprve řeš zdraví.

2. Sex je často symptom.Za odmítáním bývá odcizení, hněv, tlak nebo dlouhodobě nenaplněné potřeby. Nezačínej otázkou: Proč nechceš sex? Začni otázkou: Co mezi námi zabíjí touhu?

3. Nevěra problém nevyřeší.Na chvíli zmírní bolest. Potom vytvoří ještě větší. Nevěra neléčí bezsexuální vztah. Většinou ho definitivně zničí.

4. Ani mlčení není řešení.Roky odmítání samy nic nevyřeší. Z partnerů se stanou spolubydlící a odpor začne pronikat do celé domácnosti.

5. Pokud bojuje jen jeden, vztah nezachrání.Pokud jste vyzkoušeli komunikaci, odbornou pomoc i společnou snahu a druhý partner odmítá problém řešit, odchod může být čestnější než život v dlouhodobém klamu.

JSOU JEN TŘI CESTY:
Nevěra... zničí důvěru i charakter
Zůstat a oba pracovat na vztahu.
Odejít čestně, pokud už bojuje jen jeden.

Umím říct NE bez výčitek.
Nemám takovou potřebu zavděčit se všem. Své hranice beru vážně.

Neřeším každou maličkost.
Zkušenost mi často pomáhá poznat rozdíl mezi problémem, který stojí za řešení, a něčím, co nestojí za moji energii.

Víc sleduji činy než slova.
Krásné řeči už mě tolik neohromí. Důležitější je pro mě to, jak se člověk skutečně chová.

Nebojím se být sama.
Samota pro mě nemusí znamenat selhání. Raději budu sama než ve vztahu, který mi bere klid a sebeúctu.

Největší pravda o hledání vztahu po čtyřicítce nebo padesátce?

Není to o tom, že by nebylo kde se seznámit.

Není to ani o tom, že by kolem nás nebyli skvělí lidé.

Nejtěžší totiž není někoho potkat.

Nejtěžší je spojit dva životy, které už byly dávno vybudované předtím, než se jejich cesty zkřížily.

Když jsme byli mladší, budovali jsme život společně. Po čtyřicítce nebo padesátce už většina z nás přichází do vztahu s vlastním světem. Máme svou práci, své povinnosti, přátele, rodinu, své zvyky, svůj domov, své sny i svá zklamání. Máme život, který nám nějak funguje.

A pak potkáme někoho výjimečného.

Někoho, s kým si rozumíme.

Někoho, vedle koho si umíme představit budoucnost.

Jenže právě tady začíná ta nejtěžší část.

Nejde o to, jestli mezi námi přeskočí jiskra.

Jde o to, jestli jsme ochotni udělat místo pro někoho dalšího ve světě, který jsme si roky budovali.

Proto tolik nadějných vztahů nekončí kvůli nedostatku citů.

Končí ve chvíli, kdy se střetnou dva samostatné životy a oba čekají, že ten druhý udělá větší krok.

Protože společný život nevzniká ve chvíli, kdy se dva lidé zamilují.

Vzniká ve chvíli, kdy jsou oba ochotni vzdát se části svého pohodlí, svých jistot a někdy i svých představ, aby mohlo vzniknout něco většího než jejich vlastní svět.

A čím jsme starší, tím je to těžší.

Ne proto, že bychom méně milovali.

Ale protože máme více co ztratit a méně jsme ochotni riskovat.

Možná proto dnes není největší překážkou hledání vztahu nedostatek lásky.

Možná je jí život, který jsme si mezitím vybudovali.

A možná právě proto není nejdůležitější otázkou:

Najdu ještě někoho?

Ale:

Jsem ještě ochotný změnit svůj život natolik, aby v něm mohl skutečně vzniknout prostor pro někoho dalšího?

Nehledám prince na bílém koni. Jen někoho, kdo vedle mne zůstane i ve chvíli, kdy nebudu veselá, upravená a vše zvládající. Možná je dnes právě tohle vzácnější než láska samotná.

Ne vždy zkrátka dostaneme to, co chceme - ale dostaneme to, co potřebujeme k růstu. Proto se netrap tím, že něco nevyšlo. Hledej důvod proč to tak mělo být a co ti to mělo přinést nebo naučit.